Manažerské zkušenosti z Ruska

Tehdejší rozhovor vyvolal u řady čtenářů velký zájem a obdiv nad Pavlovými schopnostmi, které za tu dobu bezesporu získaly další rozměr. A tak opět zapínám diktafon a začínám se ptát.

MM: Jak dlouho již vlastně působíš v zahraničí? Kolik firem jsi prošel?

Ing. Cesnek: Moje první zahraniční pracovní zkušenost na pozici interního manažera a konzultanta byla v roce 2003 ve Švédsku ve společnosti Sandvik. Od té doby jsem prošel desítkami firem, odhaduji je šedesát až sedmdesát (!). Někde jsem působil 14 dní na menší zakázce, jinde delší dobu, pokud byl úkol náročnější. Tak tomu bylo především od roku 2006, odkdy působím na ruském teritoriu. V roce 2007 jsem nastoupil do novosibiřského Siberelektroprivodu, kde jsem působil čtyři roky a ještě rok pak dozoroval z Petrohradu, kam jsem se přesunul po nabídce ruského akcionáře nastoupit do jeho zdejších firem. Za mě se podařilo do Novosibirsku nalézt nového generálního ředitele, též Čecha, a po dobu tří měsíců jsem mu předával agendu – to je ideální způsob, který však nebývá běžný, spíše výjimečný. Tím byla zajištěna kontinuita změn, které tam byly provedeny. Často jsem byl a stále jsem s tamním managementem v obchodním kontaktu. Proces optimalizace byl v novosibirské fabrice velice dobře nastaven a stále se daří jej realizovat a dolaďovat nuance. Nyní finišuje výměna starých technologií za nové. V současné době zde pracuje na 600 zaměstnanců a firma je velice dobře zisková. Jsem rád, že fabrika jede, jsem na ni hrdý. Je spoluvlastněna plzeňskou Škodou Transportation a ruskou investiční skupinou.

MM: Pak jsi odešel do Petrohradu. Jak bylo zde?

Ing. Cesnek: Jednalo se o skupinu firem Vagonmaš, další ruskou společnost. Fabrika byla v extrémně složitých podmínkách a já jsem tam přicházel s vědomím, že má obrovské problémy s cash flow, s realizací zakázek, s řízením firmy atd. Byly zde tři výrobní subjekty. Prvním byla výroba metra Vagonmaš, druhým výroba tramvají PTMZ a třetí byl společný projekt se Škodovkou na výrobu petrohradského metra Něva, kdy Rusové dodali výrobní kapacity a Češi know-how, kde plzeňská Škodovka ukázala, že má obrovský potenciál a pracuje v ní mnoho schopných lidí. Patří k málo zdejším firmám, které vyrábějí kvalitní konkurenceschopné finální produkty. V Petrohradu jsem byl rok a čtvrt do jara 2012, pak jsem bohužel odešel. I přes složitou finanční situaci se nám podařilo zajistit zakázky, ale akcionář bohužel nedokázal profinancovat výrobu. Navrhoval jsem tedy proces reorganizace, kdy se podaří na určitou dobu firmu oddlužit a nemusí se platit závazky vůči dodavatelům a bankám a během té doby je možnost nastartovat výrobu a rozjet ji. Bohužel se mi nepodařilo navrženou reorganizaci prosadit, tak jsem neviděl smysl svého dalšího působení, které mělo i trestněprávní konsekvence, jelikož např. nevyplácení mezd více jak tři měsíce je v Rusku trestný čin. Poté jsem odešel. Je to smutný příběh, kdy končí firma s velkou tradicí a výrobní zkušeností.

MM: Když nastupuješ do nové fabriky, jaké dílčí mety máš nastaveny? Jaké jsou priority prvního, řekněme, kvartálu či půl roku?

Ing. Cesnek: Okamžitě od prvního okamžiku každý den dvě až tři hodiny chodím do výroby. Zjišťuji problémy na místě, velmi bedlivě sleduji, jak je fabrika řízena, jaký je průchod zakázky výrobou, jaké jsou problémy mezi nákupem a výrobou. Tím si ověřuji, jak korektní mám informace od managementu v porovnání s realitou. Třetím bodem je samotný management a kvalita jejich řízení. Postupně se seznamuji napříč celou firmou a „spouštím“ se dolů až ke konkrétním dělníkům. Je to o postupném sbližování se a vytváření vzájemné důvěry. Čím více komunikuješ s těmito lidmi, tím máš méně zkreslené informace o dané části výroby a zjišťuješ realitu. Většinou každý má potřebu skutečnost modifikovat a tlumočit ti ji tak, aby dokázal, že je vše lepší, než ve skutečnosti je. Zejména na to jsou Rusové specialisti. Mojí zásadní úlohou během prvního půl roku je maximálně rychle obsadit klíčové pozice kvalitními lidmi, kteří sice nemusejí mít velké zkušenosti, ale mají tah na bránu. Ideální je kombinace lidí zvenčí a zevnitř fabriky. A opakovaně jsem se přesvědčil, že věk nehraje roli, že i starší lidi se nechají nadchnout pro změnu a naopak mladí jsou konzervativní. Klíčová je průběžná kontrola plnění úkolu.

MM: Jak se ruské a ukrajinské strojírenské firmy potýkají s náborem nových zaměstnanců jak dělnických profesí, tak i konstruktérů, technologů či výrobáků? Rčení „nas mnogo“ platí i v tomto ohledu?

Ing. Cesnek: V Rusku byly generační problémy ve fabrikách v devadesátých letech minulého století, kdy lidé bojovali doslova o přežití a téměř dvacet let ty fabriky prakticky stály, v lepším případě stagnovaly, neinvestovalo se do nich, lidé se nevzdělávali. Dnes začíná mladá generace chápat, že vyučit se řemeslu, technicky se vzdělat a jít dělat do fabriky má smysl a poskytuje určitou záruku a jistotu. Ale snad postupně se stigma, že strojařina není „sexy job“, smývá. Je to stejné jako u nás. Hodně zde hraje vliv rodiny, generační předávání profese.

V Luhansku, kde jsem do loňského července působil, jsme navázali spolupráci s místní vysokou školou a přijímali jsme na 25 až 30 studentů ročně na praxi. Spolupracovali jsme i s učilištěm, učni chodili na praxi od druhého ročníku. Každý z nich měl svého „mistra“, který jej provázel celou praxí a uváděl jej do technické problematiky. Předtím byli ponecháni napospas osudu, dostávali pouze podřadné práce, jejichž důsledkem bylo, že zájem pracovat u nás byl minimální. To se podařilo změnit. Dále jsme spolupracovali například s místním dětským domovem, jehož děti mají velmi složitý start do života. Nabídli jsme jim ubytování a pracovní uplatnění po ukončení školy. Fabriky na východ od nás mnohdy plní částečně i sociální roli, zejména významní regionální zaměstnavatelé. Vytvořili jsme také pracovní centrum, kde jsme mladé lidi učili základní profese – svařovat, soustružit, frézovat, ale také jsme si vychovávali nové jeřábnice, které jsou v Rusku velmi nedostatkovou profesí.

MM: Nejvíce zkušeností máš s působením se státech bývalé SSSR – Rusko, Ukrajina, nyní se opět nacházíš na Transsibiřské magistrále v dalekém východním městě Ussurijsk u Japonského moře. Jaká specifika vidíš v jednání se zdejšími lidmi? Lze shledat nějaké společné vlastnosti, rysy, povahy napříč celou velkou zemí?

Ing. Cesnek: Nejsložitější je to v takových městech, často v hornických, kde lidé za prací přijíždějí z dalekého okolí, ať to byl Novosibirsk či Orenburg, kde chodí do práce, aby vydělali peníze, a pak zase odjedou. Zde se nevytváří žádný vztah k městu, k fabrice, k okolí. V těchto lokalitách je velmi obtížné budovat kvalitní a spolehlivý tým, který bude základem pro úspěšně fungující fabriku. Ussurisjk je jiný, tam mnoho mladých lidí zapouští své kořeny, je to místo s krásnou přírodou, i když velice daleko od Moskvy (letí se tam téměř devět hodin).

MM: Na jaké úrovni jsou v současné době ruské provozy?

Ing. Cesnek: V Rusku jsou fabriky a fabriky. Jsou high-tech, srovnatelné s evropskými, zavádějící štíhlou výrobu, kaizen, six sigma. Ale to je vše vykoupeno vyššími náklady na pracovní sílu. Sice si můžeš vybírat, ale zase na druhou stranu jim musíš pak dát adekvátní odměnu, což zvyšuje provozní náklady. Je to o konkurenceschopnosti a efektivitě práce napříč celým Ruskem, která je velmi rozdílná. Sice můžeš mít super fabriku, ale pokud v ní nemáš dostatečnou efektivitu a produktivitu, výhoda moderní výroby se neguje.

MM: Kde se nacházíš pracovně nyní, co je náplní tvé současné práce?

Ing. Cesnek: V listopadu loňského roku jsem nastoupil do firmy Lokomotivnyje technologiji, opravárenské společnosti vozového parku ruské železnice. Celkem máme deset fabrik po celém Rusku a 92 dep. Celý holding má na 70 tisíc zaměstnanců. Já jsem osobně zodpovědný za čtyři fabriky s celkem 13 tisíci zaměstnanci, které se nacházejí teritoriálně od Orenburgu přes Astrachaň, Voroněž až po Ussurijsk. Jsem neustále na cestách mezi fabrikami, které jsou od sebe vzdáleny na sedm tisíc kilometrů, nikde nemám žádnou základnu. Pobývám tak tři čtyři dny na jednom místě, a pak přelétám jinam. Nejvíce času a energie věnuji fabrikám v Orenburgu a Ussurijsku. Po manažerské stránce je to zatím to nejsložitější, co jsem zažil. V současné době se zabýváme generálními opravami lokomotiv ČME3 vyráběných od šedesátých let minulého století v pražském ČKD pro sovětské železnice. Celkem bylo dodáno na 7,5 tisíce lokomotiv, které jsou ve velkém počtu v provozu dodnes. Díky naší generální opravě může lokomotiva sloužit v provozu dalších 25 let.

MM: Vraťme se do tvého předchozího působiště, do ukrajinského Luhansku. Řídil jsi zde fabriku na výrobu lokomotiv o 6 500 zaměstnancích, kterou jsi bohužel musel ze dne na den pod válečnou palbou vloni v červenci opustit. Čeho všeho jste pod tvým vedením dosáhli? Jaká je zde situace nyní, jsi v kontaktu s místními? Rozumíš tomu, co se zde děje? Jaký máš ty osobně recept na cestu z této krize?

Ing. Cesnek: To byla zatím ta nejlepší práce, kterou jsem za svoji dosavadní manažerskou kariéru měl. Byla to komplexní fabrika s plným výrobním cyklem, od odlitků po montáže lokomotiv. Podařilo se nám za dva roky kompletně zrevitalizovat fabriku, v roce 2013 jsme v tržbách vyrostli o 80 procent. Při plném vytížení výroby jsme koncentrovali výrobu z původních 150 hektarů na šestinovou plochu. Toto byla excelentní logisticko-manažerská operace. Ti samí lidé, kteří plnili skokově růstový plán, zároveň prováděli sestěhování. V Čechách zhola nemožná záležitost. Podařilo se to především díky místním lidem, kteří měli o fabriku obrovský zájem, pro mnohé z nich je to velice srdeční záležitost. Východní Ukrajinci jsou velice houževnatý a pracovitý národ. Asi nejpracovitější ze všech národů, kde jsem měl možnost pracovat. Zároveň jsme zvyšovali jejich odbornou kvalifikaci a organizovali sociálně-sportovní mimopracovní aktivity. Vychází to z logických kroků. První rok napravuješ výrobní procesy jako takové a pak přistupuješ k dalším reorganizačním záležitostem. Bohužel válka všechno přerušila. Nyní fabrika funguje v určitém „safe modu“. Spustit výrobu jako takovou by neměl být problém, budovy naštěstí nebyly válkou zásadně poškozeny, ale bohužel není možné zajišťovat žádné logistické toky. Jsem s místními stále v kontaktu, mám zde mnoho kamarádů a známých. Region bohužel nefunguje stále podle ekonomických zákonů. Fabrika byla tehdy tři až čtyři měsíce před závěrečným dokončením reorganizace, pak přišla válka a vše bylo ukončeno. Tehdy jsem odjížděl s vědomím, že se do tří měsíců vrátím…

Většina lidí je již unavena z toho všeho, co se tam děje a v podstatě je jim jedno, pod koho bude stát příslušet. Ruští separatisti tam vedou válku, které místní moc nerozumí. Nyní kontrolují určitou oblast a vůbec není jasné, jak to dopadne. Nenávist mezi Ukrajinou a Donbasem je dnes tak obrovská, že si vůbec nedovedu představit, jak se to tam bude stabilizovat. Místní propaganda běží naplno. Na ukrajinských TV kanálech je Rusko líčeno jako největší nepřítel a naopak v ruské televizi jsou Ukrajinci líčeni jako fašisti a banderovci. V Evropě je konflikt podáván hodně jednostranně proukrajinsky. Celé je to na mnoho let, bohužel.

MM: Jak se v Rusku projevují zavedené sankce? Komu podle tvého škodí nejvíce? Jaký je nyní pohled obyčejných Rusů na naší zemi?

Ing. Cesnek: Sankce dopadly na běžného Rusa velice tvrdě. Nedá se říci, že by byl permanentní nedostatek základního zboží, ale je nestabilita v jeho dodávkách. Došlo ke skokovému nárůstu cen zboží. Nedochází k valorizaci mezd, snižuje se kupní síla obyvatelstva. To vše hraje v neprospěch ruské ekonomiky. Nejhůře na tom jsou ti, kteří měli například dolarovou půjčku. Ruší se investiční a rozvojové programy. Sankce mají velký vliv, ale Rusové jsou schopni překonat těžké období, oklepou se a jdou dále.

Rusové obecně nemají rádi EU, ale je to případ od případu, člověk od člověka. Ti méně vzdělanější bezmyšlenkovitě sledují „nalejvárnu“ v TV a moc o tom nepřemýšlejí, naopak ostatní lidé si vytvářejí svůj názor. Osobně jsem nezažil po zavedení evropských sankcí vůči mně ochlazení Rusů, se kterými spolupracuji. Realizuji ve fabrikách celou řadu nepopulárních opatření, ale vše je ve vztahu zaměstnanec-zaměstnavatel, bez ohledu na státní příslušnost.

MM: Víš o nějakém podobném dobrodruhovi ve zdejším teritoriu, jako jsi ty? Co tě na této práci imponuje? Nepřemýšlíš již o „zklidnění“? Jak dobíjíš baterky?

Ing. Cesnek: Většinou jsou Češi v Moskvě v oblasti bankovnictví a stavebnictví. Několik z nich je ve Škodě Auto buď v Kaluze, nebo v Nižním Novgorodu. Ale nevím o nikom, kdo by restrukturalizoval rozsáhlé strojírenské fabriky. Baterky dobíjím jednoznačně sportem, v Luhansku jsem hodně jezdil na kole, teď jsem zase v prostředí, kde je možné lyžovat a běžkovat po zamrzlé řece Ural, chodím do bani, což je místní podoba sauny. Sportem kompenzuji to pracovní vypětí a pomáhá mi to. Kdo říká, že na to nemá čas, tak si to prostě neumí zorganizovat.

MM: Jak lze spojit tvou práci s rodinou? Když odjedeš do Čech, dokážeš se soustředit na rodinu? A co fabrika, máš ji pod kontrolou?

Ing. Cesnek: Domů létám jednou za dva až tři týdny vždy na prodloužený víkend. Často mívám brzy ráno porady po Skypu a díky časovému posunu je již po 16. hodině relativní klid a já se mohu rodině naplno věnovat. V Luhansku byla rodina se mnou, ale bohužel teď to díky neustálému pendlování nejde. Samozřejmě rodinný život tím trpí, ale manželka je velice tolerantní a syn po prázdninách již půjde do školy.

MM: Jaké další výzvy máš před sebou? Kde sebe vidíš, řekněme, za dalších pět sedm let? Rusko ti bezesporu přirostlo k srdci. Dokážeš si představit jiný region? Jaký?

Ing. Cesnek: Bezesporu se v dohledné době vrátím do Čech. Manažersky by bylo samozřejmě zajímavé zkusit nějaký jiný region, jako je třeba Jižní Amerika, ale v okamžiku, kdy máš malé děti, to nelze realizovat. Čína mě láká také, ale kvůli jazykové bariéře asi nepřipadá v úvahu. Ve své práci musím být schopen se s každým ve fabrice stoprocentně domluvit a dorozumět. Tak uvidíme, co mi osud přinese.

MM: Děkuji ti za rozhovor a na další profesní i osobní cestě životem ti přeji jen to dobré.

Pozn. redakce: Nedlouho po realizaci našeho rozhovoru se Pavel Cesnek rozhodl z rodinných důvodů vrátit zpět do České republiky a začít pracovat pro zdejší firmu zabývající se projekční činností.

Roman Dvořák

roman.dvorak@mmspektrum.com