Podstatně složitější je z hlediska našeho soukromého práva aplikace konkrétních ustanovení obchodního zákoníku a občanského zákoníku na operace finančního leasingu. Důvodová zpráva k návrhu obchodního zákoníku předpokládala úpravu leasingových operací ustanoveními § 489 - 496 o smlouvě o koupi najaté věci. Podobné podřazení je však sporné a odporuje podstatě leasingu.
Při finančním pronájmu nepřechází nebezpečí škody na věci od leasingového pronajímatele na druhou smluvní stranu až s přechodem vlastnictví k předmětu smlouvy, jak je tomu u smlouvy o koupi najaté věci, ale zásadně okamžikem předání předmětu leasingu. Přechod vlastnictví je v leasingové operaci chápán jako součást celého komplexu vztahů charakteristických pro leasing, nedochází k němu odděleně a pouze v návaznosti na nájemní smlouvu, jak je tomu u koupě najaté věci, pojímané obchodním zákoníkem akcesoricky jako doplněk nájemní smlouvy. Koupě najaté věci prováděná podle dílu IV hlavy II obchodního zákoníku je pouze jedním (nikoliv nejčastěji užívaným) z několika možných způsobů uspořádání vztahů leasingového pronajímatele a nájemce po ukončení leasingové smlouvy. Jde i o rozdílnost procedury přechodu vlastnictví k předmětu smlouvy - při finančním leasingu k němu nedochází výlučně jednostranným výkonem oprávnění leasingového nájemce (opcí) v průběhu obchodní operace nebo na jejím konci, jak je tomu u smlouvy o koupi najaté věci. Specifikem finančního leasingu je i zásadní nevypověditelnost leasingové smlouvy. Jde i o rozdílnost cílů obou transakcí - při finančním pronájmu jde především o užívání předmětu leasingu leasingovým nájemcem s perspektivou případného (nikoliv nezbytně nutného) převodu vlastnictví na konci leasingu.
Nabízí se rovněž podřazení finančního leasingu ustanovením občanského zákoníku o nájemní smlouvě. Svádí k tomu i terminologie užívaná v řadě leasingových smluv. Od nájmu je finanční leasing odlišen zejména svou pořizovací funkcí, jakož i tím, že předmět smlouvy je leasingovou společností zakoupen na základě výběru příjemce leasingu naprosto účelově pro jeho následné předání do leasingového užívání. Na rozdíl od nájemní smlouvy předvídá smlouva o finančním leasingu zpravidla výslovně přechod vlastnictví najatého předmětu na příjemce leasingu na konci leasingové operace. V řadě zbývajících případů mu umožňuje, aby na konci leasingové smlouvy rozhodl jednostranným úkonem o koupi předmětu leasingu za předem stanovených podmínek. Příjemce leasingu přejímá smlouvou o finančním leasingu nebezpečí škody na předmětu leasingu i nebezpečí spojená s jeho provozem (a to okamžikem předání předmětu leasingu) a nese zpravidla náklady spojené s jeho provozem, údržbou a opravami. V těchto ohledech se smlouva o finančním leasingu, tak jak je opakovaně a v masovém měřítku konstruována v praxi, liší od kategorických ustanovení občanského zákoníku, která tato rizika při úpravě nájemní smlouvy připisují pronajímateli.
Specifikem je i vzájemná podmíněnost kupní smlouvy, kterou leasingová společnost získává předmět leasingu do svého vlastnictví podle dispozic a výběru příjemce leasingu a vlastní leasingové smlouvy. Konstrukce nájemní smlouvy podle občanského zákoníku nezohledňuje složité většinou třístranné právní vztahy navazované při finančním leasingu. Na vztahy stran finančního leasingu nelze aplikovat ustanovení § 676 odst. 2 občanského zákoníku o automatickém prodlužování nájemní smlouvy. Podpůrná aplikace § 723 občanského zákoníku podstatě finančního leasingu neodporuje.
Problematické byly i pokusy posuzovat některé dílčí aspekty finančního leasingu s využitím jiných smluvních institutů upravených výslovně v občanském zákoníku nebo v obchodním zákoníku a sledujících podobný účel jako leasing. Byly hledány analogie např. se smlouvou o zprostředkování podle § 642 - 65l obchodního zákoníku, se smlouvou o obchodním zastoupení podle § 652 - 672 obchodního zákoníku, se smlouvou o úvěru podle § 497 - 507 obchodního zákoníku, se smlouvou o dílo podle § 536 - 565 obchodního zákoníku či s kupní smlouvou (včetně koupě na splátky a koupě s výhradou vlastnického práva) podle § 588 - 6l0 občanského zákoníku a § 409 - 475 obchodního zákoníku..
Z více než desetileté praxe masového rozvoje finančního leasingu v ČR (byly již uzavřeny a naplněny statisíce leasingových smluv) je zřejmé, že finanční leasing je specifickou soukromoprávní transakcí, uskutečňovanou s využitím možnosti uzavírat inominátní smlouvy podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku, resp. § 5l, § 49l a 853 občanského zákoníku. Úprava podle současných platných soukromoprávních kodexů v tomto smyslu ostatně navázala na úpravu tzv. ostatních nepojmenovaných smluv v § 352 někdejšího hospodářského zákoníku. Ani tento kodex neupravoval finanční leasing jako specifický smluvní typ. Leasingové společnosti se přitom při úpravě svých vztahů s příjemci leasingu i dodavateli (výrobci, prodejci, dovozci) v praxi nedostávají do rozporu s kogentními ustanoveními obou základních soukromoprávních kodexů (viz zejména § 263 obchodního zákoníku) a postupují ve shodě s výchozím postulátem těchto zákoníků - se zásadou smluvní svobody účastníků soukromoprávních vztahů.
Předpokladem konstrukce smlouvy o finančním leasingu jako inominátního kontraktu je dohoda smluvních stran leasingové operace o všech podstatných náležitostech při respektování obecné procedury uzavírání smluv stanovené platným občanským a obchodním právem. Lze souhlasit s úvahami o výslovné úpravě finančního leasingu jako samostatného smluvního typu a o úpravě specifik operativního leasingu v rámci nájemní smlouvy v připravovaném novém komplexním občanském zákoníku. Toto řešení by posílilo právní jistotu stran smluv o finančním leasingu. Musí však respektovat dosavadní vývoj leasingového produktu a potřeby leasingové (resp. celkové ekonomické) praxe.