Pro frézování a vrtání se zadává řezná rychlost, průměr nástroje, počet břitů a posuv na jeden břit. Každá položka má nastavenou implicitní hodnotu, která odpovídá nejčastějšímu použití. Jestliže nám nastavené parametry vyhovují, je možno přejít rovnou do grafické sekce. V případě potřeby jejich úpravy program automaticky přepočte hodnoty ostatních parametrů, aby stále platily matematické vztahy dané problematikou technologie obrábění (například řezná rychlost a průměr nástroje ovlivňují otáčky). Řezné podmínky pro frézování se objeví pouze, pokud je ve vstupním souboru přítomna alespoň jedna křivka. Stejně tak při vrtání se objeví jen tehdy, když vstupní soubor obsahuje kružnice. U vrtání se zadávají řezné podmínky pro všechny vrtáky společně. Zde je možno postupovat více způsoby. Lze zadat řeznou rychlost s velikostí tloušťky třísky (přesněji posuv na zub) a otáčky i minutový posuv se vypočtou podle průměru nástroje. Často je však v praxi vhodnější použít stejný minutový posuv pro vrtáky různých průměrů a různých otáček. Takovou možnost program také podporuje. Tato varianta dovolí, aby například vrták o průměru dva milimetry (a malé pevnosti a tuhosti) byl zatížen příslušně menší silou než například vrták 30 mm při stejné řezné rychlosti. Můžeme také zadat omezující otáčky a program pak upraví případné vyšší otáčky a k nim i posuv. Tyto hodnoty můžeme libovolně měnit tak dlouho, až usoudíme, že stav je optimální. Navrtání se automaticky provede do hloubky rovnající se poloměru vrtaných děr, nejhlouběji však do nastavené maximální hloubky. Při navrtávání lze také rovnou provádět sražení hran děr.
Pro frézu, vrtáky a navrtávák je třeba zadat pracovní roviny. Zadává se hloubka obrábění, povrch součásti a přejezdová rovina. Tyto roviny se zadávají zvlášť pro frézování a pro vrtání. Frézování a vrtání mohou mít rozdílné hodnoty povrchu obrobku, hloubky obrábění i přejezdové roviny. Hloubka obrábění může mít jen zápornou hodnotu (vztahuje se přírůstkově k povrchu obrobku) a stanoví se jen pro ty entity (křivky a kružnice), jejichž souřadnice Z je nulová. Je to proto, aby bylo možno již při tvorbě výkresu rozhodnout pro každou entitu zvlášť o její souřadnici v ose Z. A naopak, když jsou všechny prvky ve stejné hloubce, může být pro programátora snazší nakreslit je v rovině s nulovou hodnotou v ose Z a hloubku zadat až při generování programu. Program Dxf2cnC umožňuje také kombinovat entity s nenulovou Z-souřadnicí s entitami s nulovou Z-souřadnicí, u kterých se zadá hloubka obrábění přímo v technologické části programu.
Technická kontrola kontroluje tvar obecných křivek pomocí souřadnicového měřicího zařízení. V jedné ose se najíždí na definované hodnoty. Ve druhé ose se odečte naměřená hodnota, a ta se porovnává s tabulkou předepsaných tolerancí. Úchylka ve směru osy Y je však jiná než úchylka ve směru normály. Proto program provádí přepočet podle odklonu normály od osy Y. Konstruktérem povolená tolerance tvaru křivky se zadá jako jedna hodnota v technologické části programu. Do souboru s koncovkou .KON (pro technickou kontrolu) se vedle souřadnic měřených bodů vypíší tolerance úchylek ve směru osy Y. Soubor se vytvoří jen tehdy, pokud vstupní DXF soubor obsahuje křivky.