Nejobtížnějším a paradoxně esenciálním úkolem při budování organizace schopné vytvářet a generovat konkurenční výhodu je fungování týmu, sehrané skupiny jedinců, jež společně nesou znaky adaptivní organizace a nepřetržitě se učí, jak poskytovat užitek a přidanou hodnotu svým zákazníkům. To jediné, co je v adaptivní organizaci neměnné a trvalé, je neutuchající snaha po vytváření stále nových přínosů pro zákazníka. K tomu, abychom mohli tyto výhody vytvářet, je mimo jiné potřebné pochopení současných technologických, obchodních a firemních trendů, mezi něž jistě patří digitalizace, mobilita, automatizace a robotizace, decentralizace, vyloučení mezičlánků, nové materiály, disruptivní inovace a vysoká rychlost technologických změn. Navíc pro vytvoření a neustálé generování konkurenční výhody je nutné naslouchat i zákaznickým potřebám, mezi nimiž se v poslední době objevují například modernizace, rychlost přístupu k trhu, pružná a flexibilní výroba, kvalita produktů, bezpečnost, férové jednání, jednoduchost, adaptace – integrace změn a nových technologií. Když vezmeme v úvahu, že konkurenční výhoda vzniká hlavně prostřednictvím kreativity v kolektivu a inovace se přitom rodí v týmu, mezi klíčové faktory úspěchu v digitální době jednoznačně patří schopnost vytvářet příležitosti společného rozvoje a k získání vzájemně dlouhodobého prospěchu.
Kvapně se měnící podnikatelské prostředí si proto vyžaduje, aby manažeři při řízení podniků měli dostatečné znalosti a zkušenosti, uměli vést své pracovní týmy, vládli jedinečnými znaky firemní kultury a měli schopnosti zajišťovat kontinuitu koncepce původního vedení. Podle prof. Milana Zeleného se jedná o vůdce jako nositele znalostí charakterizovaných nikoli tím, čím jsou, ale tím, co umějí a znají, tedy tím, co dělají. Je nesporné, že takoví manažeři si uvědomují, že spolupráce neznamená neměnný stav klidu. Vědí, že spolupráce neznamená status quo, ale boj, podle příkladu od bratří Baťů – ušlechtilý závod k jedinému cíli: ke zlepšení člověka, podniků, lidské společnosti, k vyloučení zbytečných ztrát, a to sjednocením a harmonizací sil. Pokrok bez změny myšlení a inovací je ovšem nemožný. A k tomu je potřeba vytvářet podmínky a prostředí, kde inovace mají zelenou. Je to schopnost přípravy firemního prostředí a koordinace činností tak, aby se všichni zúčastnění, vedeni znalcem koordinovaného systému dokázali plně a efektivně realizovat jako samostatní jedinci, a ne pouze jako vedená masa. Místo abychom seděli v němém obdivu nad vůdcem, jenž „hory přenáší“ a vytváří sám sebe, máme tu nyní princip vůdce, který pomáhá vytvářet nás, slouží nám a koordinuje naše činnosti v našem zájmu, a ne pouze ve svém zájmu vlastním. Lídr – koordinátor – je prototypem vůdčích osobností 21. století, tedy lídrů, jejichž čas právě přichází.