MM: Jaká je optimální podoba a pozice profesního svazu, jak z pohledu směrem k jeho členům, tak i navenek směrem k profesním ministerstvům či Evropské komise? Máte ve světě model, jehož fungování byste chtěli do SST promítnout?
M. Otépka: Optimální podoba je samozřejmě ta, že všichni členové budou s prací Svazu strojírenské technologie spokojeni. Pak bude jasné, že nejen práce dovnitř, tedy pro podporu byznysu členů, se daří, ale i to, že SST pracuje dobře navenek. Že je respektovaným partnerem třeba zmíněných profesních ministerstev či Evropské komise, že má jasný názor a dokáže ho prosadit, že hájí své členy. Moc bych si přál, aby SST byl vnímán jako dobrý a seriózní partner jednak svými členy a jednak všemi ostatními partnery. To je samozřejmě optimální stav, ke kterému by měly kroky představenstva směřovat. Bude to dlouhodobý proces, z mého pohledu hlavně komunikační. Co se týká nějakého zahraničního vzoru, tak se přiznám, že takový nemám a ani ho nehledám. Budeme stavět na tom, co máme a co umíme. Zprůhledníme SST, nastavíme jasná pravidla v řízení jeho aktivit a budeme naslouchat a komunikovat.
MM: Česká republika je dlouhodobě na 15. pozici v žebříčku produkce obráběcích strojů. Co je třeba udělat obecně pro to, aby se tato pozice zlepšila, resp. udržela?
M. Otépka: Chtělo by se říct, že inovovat. Ale to už je dnes pro udržení našich pozic v silně konkurenčním prostředí podmínka nutná. Zkrátit intervaly inovací? I to je dnes běžné. Stejně tak platí, že české obráběcí stroje mají dobrou kvalitu a životnost. Brečet, že u nás nejsou ideálně nastavená pravidla pro podnikání? To nemá cenu. Jako Svaz strojírenské technologie určitě chceme být silným partnerem pro ministerstva, abychom se pokusili prosadit třeba pružnější trh práce a také to, aby stát svými rozhodnutími výrazně neovlivňoval cenu vstupů. V posledních letech jsou to například poplatky za obnovitelné zdroje, které skokově rostou a zatěžují firmy na vstupu. Musíme se vypořádat také s dobou, kdy nebudou dotace. Je to specifická věc a nemůže trvat do nekonečna – firmy jsou dnes zvyklé například inovovat za podpory takových zdrojů. A k dotacím si neodpustím poznámku. Pokud už se s nimi mám smířit, tak bych chtěl, aby za ně český příjemce pořídil český stroj. To znamená, že váha ceny v podmínkách dotace nemůže být tak strašně vysoká, tuzemský producent pak má malou šanci uspět. To se bohužel děje a nerozumím tomu. Za národní dotace pořídíme levný asijský stroj – to je přece Kocourkov.
Ale zpět k vaší otázce. České firmy určitě musejí ještě více pracovat s cenovou politikou. Musejí využít dobrého jména, které naše obráběcí stroje ve světě mají, které je spojeno s kvalitou a životností, ale ještě více musejí hledat cesty ke snížení ceny. Zatím se mi pořád zdá, že si s tím neumíme poradit, že se díváme na cenu jako na parametr a málo na organizaci a výkonnost firem.
MM: Trendem, který nám ukazují světoví leadeři jako např. DMG/Mori Seiki či Mazak, je oblast multiprofesních obráběcích strojů. Celá řada firem, jež historicky dobyla svět svými produkty, stále sází na komoditu úzce zaměřených strojů, jako i například váš Toshulin. Jak existenčně jistá je to strategie v horizontu řekněme 5 až 7 let?
M. Otépka: Určitě bychom chtěli dělat velké série stejně vybavených strojů. Ale zcela určitě bychom je neprodali. Zákaznické řešení je zkrátka realita a to, že umíme vyrobit stroj podle specifického požadavku zákazníka, byť je na něm spousta konstrukční práce, je naše výhoda. Není to rozhodnutí naší strategie, je to požadavek trhu. Většina tuzemských výrobců obráběcích strojů vlastně dělá kusovou produkci. A jestli to bude fungovat do budoucna? Myslím, že ano. Specifické požadavky zákazníků zkrátka budou, to je realita. Jestli pro takové stroje skutečně nakonec najdou zákazníci využití, je věc druhá. Ale my jako výrobce u toho buď budeme, nebo nebudeme. Strategií proto je hledat cesty ke zkrácení dodacích lhůt a ke konkurenčním cenám strojů.
MM: V roce 2009 se společnost Toshulin stala za 121 mil. Kč vlastníkem státní obchodní organizace Strojimport. Když se na tento fakt díváte s odstupem čtyř let, byl to dobrý obchod? Představuje nyní pro české podniky Strojimport takovou platformu, se kterou jste do odkupu akcií vstupovali?
M. Otépka: S odstupem čtyř let říkám, že akvizice Strojimportu byl dobrý krok. Je jasné, že obchod se změnil, že výrobci obchodují sami. To jsme věděli už v době, kdy jsme dávali nabídku. Očekávali jsme větší spolupráci výrobních firem a Strojimportu, ale vstup Toshulin jako jediného vlastníka je zřejmě odradil. Pro Strojimport jsou hodně limitující teritoria a sortiment zboží. To vše vede k tomu, že Strojimport se mění, myslím tím „pražský“ Strojimport. Jeho německá dceřiná firma funguje velice dobře. Snažíme se „umět“ obchodovat v nových teritoriích, jako je Jižní Amerika, Afrika či Dálný východ, a stejně tak se snažíme rozšířit obchodní komodity i na jiné segmenty, než jsou obráběcí stroje. To je cesta, kdy může být Strojimport prospěšný tuzemským výrobcům: pomoc na vzdálených teritoriích a rozšíření nabídky.
MM: Pohybujete se v oboru obráběcích strojů dlouhá léta. Čím byste pohledem zkušeného harcovníka získal zájem mladé generace o strojírenský obor?
M. Otépka: Osobně bych byl samozřejmě rád, kdyby zájem o technické obory a jejich studium více stoupl, protože v posledních 20 letech došlo k velkému útlumu učňovského školství a technických oborů obecně. Narostl počet gymnázií a různých populárních oborů a technické obory šly do pozadí. Ale nyní se ukazuje, že mladí najdou spíše práci v průmyslu než v cestovním ruchu. Myslím, že stále ještě nedokážeme dost dobře cílové skupině vysvětlit, že strojařina dávno není špinavé řemeslo a že perspektiva v oboru je veliká. Záměrně říkám cílové skupině, protože si nemyslím, že jsou to jen „osmáci“ či „deváťáci“, ale především jejich rodiče a kantoři na základních školách. Ti přece mohou žáky ovlivnit. Je to paradox. Ve strojírenství chybí stovky vzdělaných techniků na všech úrovních, ale školy chrlí mladé absolventy a z některých se rovnou stávají nezaměstnaní.
Říká se, že zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Já osobně třeba chodím na třídní schůzky na základní školy a snažím se náš obor představit. A pak jsem si přečetl, že prý by se vysoká nezaměstnanost mladých v EU měla řešit předčasnými odchody do penze. Pokud je to pravda, pak už tomu nerozumím. Jak mám pustit technika do důchodu, když za něj nemám náhradu? Snažíme se uměle ovlivnit třetí čtvrtý pátý krok, ale přitom nemáme jasno, jak vůbec vykročit.
MM: Děkuji vám za rozhovor a ve všech vašich aktivitách vám přeji mnoho zdaru a smysluplně odvedené práce.
Roman Dvořák
roman.dvorak@mmspektrum.com