R. Maialeh: Zde bych svou odpověď rozdělil na dvě oblasti. Má zkušenost v České republice vychází zejména z prostředí technických univerzit, kde jsem však působil jako akademický ekonom, tedy v oblasti společenských věd. Moji kolegové pracující v technických či přírodovědných oborech si většinou nestěžují primárně na nedostatek zdrojů, třeba i z toho důvodu, že mnohé firmy se podílejí na financování ať už z hlediska komercializace výsledků, nebo v podobě smluvního výzkumu. Naopak ve společenských a humanitních vědách jsou tyto možnosti v průměru omezenější, a proto se musíme více spoléhat na veřejné zdroje. Rozvoj těchto vědních oblastí je pak někdy skutečně brzděn nedostatkem zdrojů. Problém následně spatřuji v tom, že pokud financování společenských a humanitních věd bude dlouhodobě zaostávat za technickými a přírodními, hrozí, že například poznatky té tzv. „hard science“ nebude společnost jako celek schopna plně absorbovat, čímž může dojít k podstatnému snížení efektivity investic do výzkumu jako takového. Myslím, že nezvládnuté oblasti pandemie covidu-19 jsou toho dobrým příkladem.