MM: Jak se vám podařilo, že VÚTS, na rozdíl od mnoha jiných funguje a je kontinuálně úspěšný až dodnes?
Prof. Václavík: Po revoluci lidé ředitele volili a vybrali si mě. Já jsem byl do té doby docela úspěšný výzkumník, ale o obchodu a řízení jsem nevěděl naprosto nic a musel jsem se všechno učit za pochodu. Před rokem 1989 jsme realizovali výzkum pro naše výrobce textilních strojů, kteří patřili pod koncern Elitex. Tehdy měl každý obor tak zvanou výrobní hospodářskou jednotku, která sdružovala podniky, a v rámci ní existoval vždy také oborový výzkumný ústav. Mimochodem to nebylo úplně špatné... A my jsme byli oborovým výzkumákem textilních strojů pro zhruba 12 výrobců textilních strojů po celé republice. Tady v Liberci bylo generální ředitelství a je tady také textilní fakulta na naší alma mater. Na generálním ředitelství se tehdy určovalo, na čem se bude pracovat a výzkumák na to dostal peníze. Po revoluci se však tento systém rozpadl, z velkých celků zůstaly jednotlivé podniky, včetně výzkumných. Jenže od té doby firmy přestaly mít zájem o výzkum, měly starosti, jak přežít týden, měsíc, rok. Co budou dělat za tři roky, za pět let, to je vůbec nezajímalo, takže nezbývalo než shánět práci ve světě. To jsme však do té doby měli zakázané, jakékoli kontakty se západem, protože to byli zlí imperialisté. Takže nyní bylo bez jakékoli návaznosti nutné vyrazit do světa a začít shánět práci. Postupně jsem se tak dostal do kontaktu se šéfy firem v Německu, ve Švýcarsku a v Americe, v Japonsku... A od nich jsem se ke svému překvapení dozvěděl, že když se jedná o tryskové tkaní nebo bezvřetenové předení, tak kupodivu všichni z branže vědí, že vzniklo tady u nás, a proto jsme měli u nich dveře otevřené.
MM: Přesto, když se tedy ten systém po revoluci položil, neujel nám zatím vlak?
Prof. Václavík: Konkrétně v našem případě ten vlak neujel. Po revoluci jsme světovou špičku velice rychle dohnali. Abychom totiž nesmyslně nekonkurovali někomu z vyspělých evropských zemí, kdo je v určitém oboru podstatně napřed, začali jsme se specializovat na technické textilie. Přišli jsme třeba se vzduchovým provozem pro jejich výrobu a dalšími novinkami. Pomohlo nám i to, že jsme začali spolupracovat s americkou firmou Amoco, pro kterou jsme vyvinuli stav na tkaní podkladové vrstvy pro koberce, jako je například kovral. Pro tento účel jsme vyvinuli stav, který byl dvakrát výkonnější než švýcarský Sulzer, jejž do té doby používali. Později jsme činnost rozšířili i na vývoj strojů pro výrobu perlinky, a tím také na skelná vlákna. Ta vyrábí společnost Saint-Gobain Adfors (původně Vertex) v Litomyšli. Dnes už tam pracuje přes 200 našich strojů.
MM: To je opravdu úžasné! O které stroje konkrétně jde a jak se to podařilo?
Prof. Václavík: Troufám si tvrdit, že naše stroje pro zpracování skelných vláken nemají konkurenci. Chvíli se s námi snažil soutěžit německý Dornier, ale pak to vzdal a přeorientoval se na jehlové stavy. V oblasti strojů na zpracování skla držíme světovou špičku. To se potvrdilo i loni v červnu v Barceloně na světové výstavě textilních strojů ITMA (já říkám, že je to olympiáda textilních strojařů…). Tam jsme vystavili novou generaci těchto strojů s názvem CAM EL Adaptive. A podobně jako velbloud – camel vydrží dlouho bez napití, naše stroje také potřebují málo energie. Vyrábíme je už přes 10 let a teď jsme vyvinuli další generaci.
Prototyp, který jsme z ITMY přivezli domů, pojede do Litomyšle na tříměsíční externí zkoušky, kde ho budou trápit ve dne v noci v třísměnném provozu. A když to všechno vydrží a bude vše v pořádku, tak ho budeme moci pustit do výroby.
MM: Pokud vím, stroji CAM EL však vaše novinky nekončí...
Prof. Václavík: Naší poslední novinkou je 3D tkaní, jehož výsledkem je třírozměrná tkanina. Tento projekt jsme realizovali společně s výzkumným ústavem Taiwan Textile Research Institute. To jsou vyloženě textiláci, kteří mají know-how na vytvoření struktury té 3D tkaniny. S těmi lidmi se znám přes 10 let, a tak se mě zeptali, jestli by se dal vymyslet stroj, který by to mohl vyrábět průmyslově. Předvedli nám stávající výrobu, která probíhala na starém tkalcovském stavu, kolem nějž stálo pět lidí, kteří tu tkaninu uměli udělat doslova ručně. A naším úkolem bylo vytvořit stroj, který by to uměl v automatickém režimu. Podali jsme projekt do programu Delta Technologické agentury ČR, což je program pro mezinárodní spolupráci. A právě v rámci toho programu stroj vznikl. Projekt trval 2,5 roku.