Otázkou ale je, jak se daří uplatňovat změny v reálných procesech. Jedním z příkladů může být tváření složitých plechových dílů, což je poměrně nákladný proces vyžadující energeticky náročné vstupy. Díly jsou obvykle vyrobeny z oceli, popř. hliníku, a už jen výroba těchto dvou kovů představuje více než 10 % globální antropogenní emise CO2. Přibližně jedna pětina kovů je pak válcována za studena. Následné tvářecí procesy využívají sady lisovacích forem, které vyžadují energeticky náročné lití a obráběcí operace k jejich výrobě. Lisování pak spoléhá obvykle na elektromotory, které jsou často špatně optimalizovány – další energetické ztráty. Přestože jde celosvětově o velký objem tváření plechu v průmyslu, existuje poměrně málo holistických studií, které by problém řešily opravdu komplexně. Proto každý krok pro zlepšení je třeba zvažovat ze všech stran, ať už jde o nižší spotřebu energie, využití surovin a jejich recyklace, používání nebezpečných chemikálií, nebo efektivní využívání šedé vody a snižování nezpracovatelných odpadů. Zcela jistě je užitečné inspirovat se a využít zkušeností druhých. Teoretických rad je mnoho, ale k praktickým postupům se dopátrat není vždy snadné. Doporučuji sledovat více ty menší výrobce než velké nadnárodní kolosy. Třeba australská firma ACRA Machinery na svém webu přímo uvádí čtyři snadné způsoby, jak učinit továrnu udržitelnější, a jedním z nich je nutnost zvyšování informovanosti a odbornosti pracovníků. Pro začátek dobré.