Témata
Zdroj: NASA

Stroje v pohybu: Už 25 let obydlená orbitální laboratoř

Vloni na podzim, konkrétně 2. listopadu 2025, oslavila mezinárodní vesmírná stanice (ISS) 25 let trvalé přítomnosti lidské posádky na své palubě. My vám v tomto článku tento významný projekt mezinárodní spolupráce představíme. Montáž ISS trvala přes 10 let a byla pravděpodobně nejsložitějším logistickým a technickým úkolem, jaký kdy lidstvo v kosmu podniklo.

Tento článek je součástí seriálu:
Stroje v pohybu
Díly
Ivan Heisler

V redakci časopisu MM Průmyslové spektrum zastává pozici odborného redaktora. Vystudoval obor Stavební údržba a rekonstrukce tratí na Vysoké škole dopravy a spojů v Žilině. Po ukončení studia pracoval jako projektant ve Státním ústavu dopravního projektování, poté jako redaktor odborných publikací pro uživatele osobních počítačů a jako šéfredaktor časopisu Počítač pro každého. Do MM Průmyslového spektra nastoupil v roce 2021.

Reklama

Projekt ISS byl zahájen v 90. letech 20. století. V roce 1993 se USA a Rusko dohodly na spojení svých plánovaných vesmírných stanic Freedom a Mir-2 do společného projektu, k jehož realizaci přizvaly i další státy. Fyzická stavba modulární stanice na oběžné dráze začala koncem roku 1998.

Mezinárodní vesmírná stanice je modulární komplex obíhající Zemi po nízké oběžné dráze ve výšce přibližně 400 km nad zemským povrchem. (Zdroj: NASA)

Budování stanice

V listopadu 1998 vynesla ruská raketa Proton základní modul Zarja (bezmála 20tunový válec o délce 12,6 m a průměru 4,6 m), v prosinci k němu byl připojen centrální spojovací uzel Unity, vynesený americkým raketoplánem Endevour. Další díly skládačky – solární pole, nosníky, energetické, servisní a laboratorní moduly – byly ke stanici postupně připojovány v průběhu více než 10 let. Většinu jich vynesly americké raketoplány (ty absolvovaly celkem 46 letů), zbytek ruské rakety Proton (3 lety) a Sojuz (s nákladními loděmi Progress, rovněž 3 lety). Plánovaná základní sestava byla dokončena v roce 2011; stanice se však stále rozvíjí a ještě o 10 let později byl připojen velký ruský vědecký modul Nauka.

Modulární komplex

ISS se nyní (v únoru 2026) skládá z 16 hlavních natlakovaných modulů, v nichž mohou astronauti žít a pracovat bez skafandru. Celá stanice je rozdělena na 2 základní části: na ruský segment (ROS) a na segment americký (USOS), do kterého patří i moduly evropské kosmické agentury (ESA) a japonské kosmické agentury (JAXA).

Většinu amerických modulů pro NASA vyrobila společnost Boeing. Na snímku z roku 1998 je výroba laboratoře Destiny (vlevo) a modulu Unity v prostorách Marshallova střediska vesmírných letů (Marshall Space Flight Center) NASA v Huntsvillu ve státě Alabama. (Zdroj: NASA)

6 modulů ruského segmentu, zaujímajících zadní část stanice, je zaměřeno především na pohon, navigaci a ubytování. 10 modulů amerického a mezinárodního segmentu tvoří přední a střední část ISS a zahrnuje většinu vědeckých laboratoří a například také vyhlídku se 7 okny pro pozorování Země.

Reklama
Reklama
Reklama

Kromě natlakovaných modulů se ISS skládá také z řady stejně důležitých částí „nenatlakovaných“. Jde o masivní, 109 m dlouhý příhradový nosník, k němuž jsou upevněny solární panely a radiátory pro chlazení, o robotické paže a o komerční přechodovou komoru, používanou k vypouštění malých satelitů (cubesatů). Stanice váží celkem přibližně 400 tun.

Obytný prostor

Celkový natlakovaný prostor stanice má objem přibližně 1 000 m3, jeho většinu však zabírají přístroje, rozvody a skříně. Pro svůj pohyb, práci a spánek tak mají astronauti k dispozici „obytný“ prostor o objemu 388 m3, jehož velikost odpovídá zhruba vnitřku dopravního letadla Boeing 747 Jumbo Jet nebo vnitřku většího rodinného domu. Tento prostor je rozdělen do mnoha modulů, takže stanice působí spíše jako řada propojených tunelů.

Nezastupitelnou úlohu při budování ISS hrály americké raketoplány. Na snímku z února 2001 je raketoplán Atlantis, který ve svém nákladovém prostoru vynesl k ISS laboratoř Destiny. (Zdroj: NASA)

K dispozici je 7 ložnic (malých kabinek o velikosti telefonní budky), 2 koupelny se záchodem (jedna v ruském a jedna v americkém segmentu), posilovna (se speciálními stroji pro běh a posilování, aby svaly ve vesmíru neochably) a 4 laboratoře: Destiny (laboratoř americká), Columbus (evropská), Kibo (japonská) a ruská (Nauka). Nejoblíbenějším prostorem je vyhlídka Cupola.

Mikrogravitace
Jak je možné, že obyvatelé stanice se pohybují ve „stavu beztíže“, když ve výšce 400 km nad povrchem Země je gravitace stále velmi silná? (Přibližná hodnota gravitačního zrychlení je tam 8,7 m.s−2, což je asi 89 % hodnoty naměřené na zemském povrchu.) Vysvětlení spočívá v tom, že ISS se pohybuje volným pádem. Letí však obrovskou rychlostí, přibližně 28 000 km.h−1. Tato rychlost je přesně vypočítána tak, aby zakřivení dráhy pádu stanice odpovídalo zakřivení zemského povrchu. A protože stanice i astronauti letí a padají stejným tempem, vzniká uvnitř efekt, který nazýváme mikrogravitací. Díky své vysoké rychlosti oběhne ISS Zemi za pouhých cca 93 minut.

Posádky

Stanice je od začátku listopadu 2000 trvale obsazena lidskou posádkou – při standardním obsazení tam žije a pracuje 7 lidí. Na ISS se dosud vystřídalo 292 osob z 26 různých zemí, většinou z USA a z Ruska. Někteří astronauti absolvovali pobyt opakovaně, a to i 4× nebo 5×. Průměrná doba standardního pobytu na ISS se pohybuje kolem 6 měsíců. Tato délka byla zvolena jako ideální kompromis mezi vědeckou efektivitou a ochranou zdraví astronautů.

Uvnitř stanice se astronauti pohybují bez skafandrů. (Zdroj: NASA)

Zásobování

Kromě zmíněných 43 letů se stavebními díly se uskutečnila dlouhá řada letů zásobovacích a letů pro výměnu posádek. K ISS dorazí nějaká loď průměrně každých 6–8 týdnů a ke stanici je tak v jednom okamžiku současně připojeno vždy několik lodí. Každý rok se uskuteční přibližně 8–10 bezpilotních letů. Poté, co v roce 2011 skončila éra amerických raketoplánů, nyní létají ruské rakety Progress (obvykle 3× až 4× ročně), které přivážejí hlavně palivo pro udržování výšky stanice, vodu a kyslík. Přibližně 3× ročně létá americká raketa Cargo Dragon (od společnosti SpaceX). Ta je klíčová pro vědu, protože jako jediná umí vzorky dopravit zpět na Zemi. Americké rakety Cygnus létají 1× až 2× ročně a slouží i jako „popelářský vůz“ – po odpojení shoří v atmosféře s tunami odpadu. Díky této flotile mají astronauti pravidelně k dispozici čerstvé potraviny (ovoce, zeleninu) a nové vědecké experimenty.

Dopravu osob na stanici a zpět zajišťují pilotované lety – standardně se uskuteční každý rok 2 lety amerických lodí SpaceX Crew Dragon a 2 lety ruských lodí Sojuz.

Reklama

Plánovaný konec ISS

Vzhledem k tomu, že některé moduly fungují v extrémních podmínkách už 32 let a jejich materiál stárne, jejich údržba je stále složitější a dražší. Proto je už naplánován konec ISS, a to na přelom let 2030 a 2031. Hlavní partneři (USA, Evropa, Japonsko a Kanada) se zavázali provozovat stanici do roku 2030. Rusko zatím oficiálně potvrdilo účast do roku 2028, ale očekává se, že u projektu setrvá až do konce.

Při plnění svých úkolů astronauti ve skafandrech vystupují i do prostoru mimo stanici. (Zdroj: NASA)

Několik měsíců před koncem se přestane udržovat výška stanice a ISS začne vlivem tření o horní vrstvy atmosféry přirozeně klesat. V prosinci 2030 budou ukončeny operace a v lednu 2031 proběhne řízený návrat stanice do atmosféry.

Toto schéma znázorňuje moduly, z nichž je mezinárodní vesmírná stanice složena. Jednotlivé části jsou označeny barvami podle zemí svého původu. (Zdroj: NASA)

Společnost SpaceX byla vybrána, aby vyvinula speciální „likvidační plavidlo“ (U. S. Deorbit Vehicle). Tato loď se ke stanici připojí a v kritický moment zažehne motory, aby ji nasměrovala přesně tam, kam potřebuje. Jakmile ISS vstoupí do hustých vrstev atmosféry, začne se rozpadat a tavit. Vlivem extrémního tření přesáhne teplota hodnotu 3 000 °C a většina konstrukce shoří. Zbytek dopadne do předem určené oblasti Tichého oceánu. NASA výstavbu další stanice na zemské orbitě neplánuje – bude si pronajímat prostor na soukromých orbitálních stanicích a soustředí se na výstavbu stanice, která se bude nacházet na oběžné dráze Měsíce a bude sloužit jako přestupní stanice pro lety na Mars.


Stroje v pohybu: Embéčko jako průkopník technologií

V dubnu roku 1964 se v Mladé Boleslavi začala psát nová kapitola evropského automobilového průmyslu. Ukončením výroby řady Octavia, která stále spoléhala na tradiční, tedy rámovou konstrukci podvozku, uvolnila prostor pro projekt interně označovaný jako NOV (nový osobní vůz). Výsledkem byla Škoda 1000 MB, automobil, který ve své době definoval standardy litrové třídy a přinesl technologická řešení, jež svou pokrokovostí předběhla většinu tehdejší evropské konkurence.

Vydání #3
Kód článku: 260336
Datum: 04. 03. 2026
Rubrika: Servis / Zajímavosti
Související články
Stroje v pohybu:
Fotoprůzkumné družice

Za druhé světové války přinášely informace z fronty filmové týdeníky, při první válce v Perském zálivu vysílala živě CNN z bombardovaného Bagdádu – a nyní na Ukrajině má veřejnost poprvé v historii k dispozici prakticky v reálném čase družicové snímky. Navíc neskutečné kvality. Každopádně jde o materiál, který umožňuje potvrdit, nebo naopak vyvrátit mnohá tvrzení válčících stran.

Cíle a píle jsou tím, co mě žene stále kupředu

Martin Šula, majitel společnosti MSR Engines, založené roku 2004, vyrábí motorizovaná surfovací prkna JetSurf. Zajímavé na tomto projektu je, že úplně všechno vzniká v Brně – Střelice, kam se firma nastěhovala před dvěma lety. Tak se podařilo zvýšit plánovanou kapacitu na 1 500 výrobků ročně. Ale hned první rok zde vyrobili 1 200 surfovacích prken. Firma už ale přistavěla další objekty a hodlá se rozšiřovat i nadále.

Jak se transferuje know-how

„Pokud někde postavím pět strojů a budou z nich padat šrouby, které budu odesílat do zahraničí, tak to je samozřejmě jiná přidaná hodnota, než když vybuduji vývojové centrum, kde mám devadesát procent vysoce sofistikovaných pozic, spojené s výrobním závodem,“ říká programový ředitel GE Aviation pro Českou republiku Milan Šlapák, který poskytl redakci MM Průmyslového spektra rozhovor.

Související články
Krize jako cesta k žádoucí změně

Hlavním životním mottem Ing. Vlastislava Břízy, majitele a generálního ředitele společnosti Koh-i-noor, je tvrzení, že kdo je připraven, není zaskočen. Společný rozhovor probíhal v intencích této jeho celoživotní strategie.

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Související články
Život podle profesora Kassaye

Profesor Štefan Kassay se řadí mezi klíčové osobnosti podnikatelského a vědeckého života, a to nikoliv pouze na Slovensku, ale i v okolních evropských zemích. Vyučil se jako soustružník a díky své neskonalé touze po poznání se vypracoval mezi evropskou elitu a nenašli byste zde jemu rovnému, který by dokázal v takové míře integrovat podnikatelské, ekonomické, vědecké, pedagogické a diplomatické znalosti, jako právě profesor Kassay. V oblasti vědy a vzdělávání vidí zásadní impuls pro rozvoj jednotlivce a společnosti a proto mj. založil svoji nadaci, která tyto kroky podporuje.

Stroje v pohybu: Loď pro výlety k Měsíci

Na začátku letošního dubna byla úspěšně dokončena druhá mise ambiciózního projektu Artemis – let vesmírné lodi s lidskou posádkou kolem Měsíce. Let trval 9 dní, 1 hodinu a 32 minut a čtyři astronauti za tu dobu urazili více než dva miliony kilometrů. Představíme vám loď Orion, v níž tuto cestu podnikli.

Stroje v pohybu:
Divoká jízda sondy Pathfinder

Sonda Mars Pathfinder, která 4. července 1997 přistála na rudé planetě, se může pyšnit několika prvenstvími. Třeba tím, že šlo o první mimozemský výsadek masově sledovaný uživateli internetu. Nebo tím, že jako první dopravila na Mars kolové průzkumné vozidlo, rover Sojourner.

Stroje v pohybu:
Webbův teleskop ve vesmíru

Pětadvacátého prosince loňského roku odstartovala z evropského kosmodromu ve Francouzské Guyaně raketa Ariane 5, v jejímž nákladovém prostoru byl na svou misi připraven vesmírný dalekohled Jamese Webba. Právě začala nová etapa poznávání vesmíru. Vědci si od ní slibují nové informace o vzniku vesmíru, černých dírách a temné hmotě.

Stroje v pohybu – Vrtulník na Marsu

Vědci a technici z amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA) právě řídí jednu z nejnáročnějších operací v dějinách kosmonautiky. Expedice Mars 2020 hledá známky bývalého života na sousední planetě. Kromě pojízdné laboratoře je na Marsu také první stroj, který létá vlastní silou na jiné planetě, než je Země.

Made in Česko: Bezpečné bezdrátové spojení pro všechny

Prognózy, které se týkají internetu věcí (IoT) a průmyslového internetu věcí (IIoT), se mění stejně rychle jako možnosti této technologie samy. Už v roce 2008 bylo na světě víc připojených zařízení než lidí a odborníci ze Světového ekonomického fóra (WEF) tvrdí, že do roku 2025 bude 41,6 miliardy zařízení zachycovat data o tom, jak žijeme, pracujeme, pohybujeme se, jak fungují naše zařízení, stroje.

Stroje v pohybu: Raketa, která změní svět

Americký podnikatel Elon Musk se od založení své firmy SpaceX v březnu 2002 netají tím, že jeho dlouhodobým cílem je kolonizace Marsu člověkem. Již letos přitom plánuje uskutečnit premiérový start orbitální rakety Starship, která mu má tento cíl pomoci splnit.

Jízdní kola z vesmírného inkubátoru

V České republice existuje celá řada firem, které se svými produkty prosadily po celém světě. Často nejsou ani tak známé doma jako spíš za hranicemi naší země, kde v ojedinělých případech vytvořily dokonce nový segment trhu. Seriál formou stručného příběhu představuje čtenářům cestu, po které se podnikatel se svojí firmou vydal, jaké milníky jej provázely a jakých úspěchů a uznání na světovém trhu dosáhl.

Najít dveře do budoucnosti

Již 20. ročník Ceny Wernera von Siemense vyvrcholil 22. února slavnostním večerem v pražské Betlémské kapli. Za své práce zde převzalo ocenění celkem 25 nejlepších mladých vědců, studentů a pedagogů. Werner Siemens prý řekl: „Lepší než bušit hlavou do zdi je najít v ní očima dveře.“ Z mladých lidí, kteří převzali ocenění nesoucí jeho jméno, by měl jistě radost. Všichni totiž dokázali nejen najít dveře, ale otevřít je do budoucnosti.

Vysokoteplotní pára z lehkovodních SMR

Pokročilé reaktory IV. generace slibují páru o teplotách 500 °C a vyšších, do komerčního provozu se však dostanou nejdříve kolem roku 2050. Lehkovodní malé modulární reaktory (SMR) budou k dispozici o deset i více let dříve, jejich pára ale dosahuje jen necelých 300 °C. Mezeru mezi oběma generacemi může překlenout sekundární stupeň mechanické komprese páry. Článek představuje koncept multiaplikačního teplárenského a průmyslového komplexu MASMRaK a ukazuje jej na reaktorech NuScale VOYGR a NUWARD 400 i na příkladech konkrétních českých tepláren.

Reklama
Předplatné MM

Dostáváte vydání MM Průmyslového spektra občasně zdarma na základě vaší registrace? Nejste ještě členem naší velké strojařské rodiny? Změňte to a staňte se naším stálým čtenářem. 

Proč jsme nejlepší?

  • Autoři článků jsou špičkoví praktici a akademici 
  • Vysoký podíl redakčního obsahu
  • Úzká provázanost printového a on-line obsahu ve špičkové platformě a mnoho dalších benefitů....  již 30 let zkušeností s odbornou novinařinou
Předplatit