Odborně-vzdělávací a zpravodajský portál z oblasti strojírenství a navazujících oborů
Články >> Generační pohled na strojírenský výzkum
Chcete dostávat MM Průmyslové spektrum ZDARMA až do Vaší schránky? Více informací zde.

Generační pohled na strojírenský výzkum

Nyní se možná na všech úrovních hovoří o inovacích více, než je zdrávo a adekvátně by odpovídalo konkrétním výsledkům na poli, kde poměr výrobních firem s finálními výrobky vs. výrobci komponent či obchodní zastoupení nadnárodních koncernů nevytváří perspektivní základnu k našemu dalšímu technickému vývoji, což má bezesporu vliv i na fakt, jakou naše výrobní strojírenské podniky jako celek nyní zastávají ve světovém srovnání respektovanou roli a jak se to bude vyvíjet nadále.

 O inovacích se nyní na všech úrovních hovoří možná více, než je zdrávo a než by adekvátně odpovídalo konkrétním výsledkům v praxi. Poměr výrobních firem s finálními výrobky a výrobců komponent či obchodních zastoupení nadnárodních koncernů nevytváří perspektivní základnu k našemu dalšímu technickému vývoji. To má bezesporu vliv i na fakt, jak respektovanou roli naše výrobní strojírenské podniky jako celek nyní zastávají ve světovém srovnání a jak se bude situace vyvíjet nadále.

Oblast obráběcích a tvářecích strojů měla u nás historicky zásadní význam. Byli jsme inspirací pro výrobce z okolního světa, pokládali jsme základy výroby v Číně či výzkumu technologie broušení v Indii. V Sezimově Ústí se pod dohledem fenomenálního konstruktéra pana Borkovce rodilo první multifunkční obráběcí centrum na světě, provozovali jsme vyspělé výrobní pružné systémy, které v moderní formě nyní potkáváme ve výrobách světových špiček označujících to za Průmysl 4.0. Kam se poděl onen lesk, který by pravděpodobně pod taktovkou socialistického plánování neměl dlouhého trvání, ale ve své době byl unikátní?

Výzkumná základna výrobních strojů měla tehdy u nás základ ve fenomenálním VÚOSO (Výzkumný ústav obráběcích strojů a obrábění) se stovkami zaměstnanců a jasnou institucionální finanční podporou státu. Jakmile podpora skončila, ústav se v letech 1993–96 rychle rozpadl a zanikl. Skupina odborníků i firem se následně pod vedením prof. Houši z ČVUT v Praze spojila do sdružení Společnost pro obráběcí stroje (SpOS), které se zasadilo o kontinuitu vzájemného udržování vztahů v komunitě vývojářů a výzkumníků z oboru. Z iniciativy SpOS a ve spolupráci se svazem SST vznikl návrh velkého projektu, který byl podpořen z dotačního programu MŠMT, a v roce 2000 bylo založeno Výzkumné centrum pro strojírenskou výrobní techniku a technologii při pražské Fakultě strojní ČVUT se spolupracujícími pracovišti v Brně, Plzni a Liberci. Ubíhající léta si žádala generační obměnu a prof. Houša si vychoval své nástupce, jmenovitě doktora Smolíka a doktora Koláře. V roce 2012 také došlo na FS ČVUT k užitečnému spojení Výzkumného centra (zaměřeného na výzkum a spolupráci s průmyslem) s Ústavem výrobních strojů a zařízení (zaměřeného především na výuku a vzdělávání). Oba mladší kolegové stáli v čele této spojené instituce. Pojďme se nyní očima uvedených pánů a s jejich zkušenostmi podívat na tehdejší a současný výzkum a vývoj, jejich specifika a možné perspektivy do budoucna.

 


Ikona tuzemského oboru obráběcích a tvářecích strojů profesor Jaromír Houša se svými generačními pokračovateli, doktorem Janem Smolíkem a doktorem Petrem Kolářem.

MM: Pane profesore, čím bylo tehdejší VÚOSO tak výjimečně, že dokázalo být pro výrobní podniky po výzkumné stránce tak zásadním partnerem?

Prof. Houša: VÚOSO byl výzkumný ústav s asi 400 zaměstnanci. Tento ústav byl součástí velkého koncernu TST (Továrny strojírenské techniky), který sdružoval všechny tehdejší výrobce obráběcích a tvářecích strojů. Ve spolupráci s nimi řešil státem financované velké úkoly, jako např. integrované výrobní systémy (IVU), pružné výrobní systémy (PVS) nebo bezobslužné obráběcí stroje (BOS). Tento koncern byl řízen generálním ředitelem s příslušným aparátem. (Pozn.Takové schéma má dnes zachované asi jen skupina Danobat, která vlastní výzkumný ústav IK4 IDEKO.Současným světovým standardem je úzká spolupráce firem s univerzitními i neuniverzitními výzkumnými pracovišti, tj. externími kapacitami.)  Úspěšnost VÚOSO byla dána stabilitou financování a možností dlouhodobě provádět oborový výzkum, což od začátku umožnilo působení a růst vynikajících osobností, jako byli např. J. Tlustý, J. Zelený, J. Poláček, Z. Vávra, J. Skalla, J. Pujman, J. Vaněk a další, kteří udržovali tehdy maximální možný kontakt s odborníky ve světě (univerzity v Aachen, Birminghamu a Manchesteru, spolupráce s CIRP apod.). Významným handicapem celého průmyslu obráběcích a tvářecích strojů však bylo embargo na dovoz potřebných komponentů z vyspělého světa (řídicích systémů, servopohonů, odměřovacích zařízení apod.). Tak bylo nutné si tyto komponenty vyvinout u nás, proto také bylo možné vyvážet naše výrobky převážně jen do východních zemí.

MM: S jakou ambicí jste tehdy v 90. letech vstupoval do tvorby výzkumné základny? A vyvíjelo se vše podle vašich představ?

Prof. Houša: Hlavní mojí ambicí bylo využít vypsaného dotačního programu „Výzkumná centra“ a pokusit se znovu vytvořit výzkumnou základnu pro obor obráběcích strojů, a to ve spolupráci se Svazem výrobců a dodavatelů strojírenské techniky (SST – nástupce bývalého TST), který nově sdružoval výrobce obráběcích a tvářecích strojů v ČR. To bylo ovšem možné již jen s využitím starších zkušených odborníků na vysokých školách (ČVUT v Praze, TU Liberec, VUT v Brně) a některých pracovníků bývalého VÚOSO a výchovou nové mladé generace výzkumníků.

Pokud jde o moje představy o průběhu budování tohoto výzkumného pracoviště s názvem Výzkumné centrum pro strojírenskou výrobní techniku a technologii (VCSVTT, nyní užíváme angl. zkratku RCMT), zpočátku bylo třeba překonat a vyřešit určité problémy, ale za 4,5 roku se podařilo toto centrum vybudovat, mladé pracovníky uvést do problematiky a potom dalších 7 let (do konce r. 2011 trvala státní podpora a VCSVTT mělo asi 80 pracovníků) provádět výzkum při úzké spolupráci s průmyslem. Dá se tedy říci, že výsledek dopadl podle mých představ, které však byly po celých 12 let utvářeny společně s průmyslem obráběcích a tvářecích strojů a s nejbližšími spolupracovníky v Centru. Výsledkem této spolupráce bylo také založení Technologické platformy Strojírenská výrobní technika, která vypracovala strategii oboru obráběcích strojů v ČR do r. 2020.

MM: Honzo, jaké to bylo, v tvých tehdejších mladistvých letech pokračovat ve šlépějích respektovaného pana profesora? Co bylo na všem nejtěžší?

Dr. Smolík: Přiznávám se, že prof. Houša mě oslovil, přitahoval a fascinoval svým odborným, pragmatickým, zcela zaujatým přístupem k práci pedagoga, výzkumníka a hlavně zastánce zájmů rozvoje celého oboru. Ještě než jsem začal na oborové katedře studovat, nastoupil jsem zde jako pomocná vědecká síla a prof. Houšu jsem zanedlouho požádal o možnost pod jeho vedením řešit diplomovou práci, což mě velmi bavilo a mohl jsem se věnovat návrhu kompozitových dílů pro obráběcí stroje. Ty jsem si brzy oblíbil a zamiloval. Stále mě fascinují poměry přesností, jakostí povrchů a rychlostí, které dosahují. Jsou to zcela výjimečná technická díla, kde jsou velmi komplexně provázány všechny mechanické, teplotní a řídicí funkce a vlastnosti. Následně jsem měl štěstí, že jsem mohl společně s prof. Houšou tvořit návrh projektu Výzkumného centra a být u každého kroku jeho zrodu, u prvních jednání, nákupů, rekonstrukcí, plánování – kreslil jsem dokonce první zkušební stand STD-1 a následně s velikým nadšením a chutí vedl vývoj experimentálního stroje LM-2 s unikátními možnostmi pro technologické experimenty a výzkum nekonvenčních metod řízení. Prvních 10 let existence centra bylo realizováno ještě v období výrazně jednodušších pravidel pro účelovou podporu výzkumu. Skutečně hodně jsme se mohli věnovat odborné práci a výzkumu pro firmy a s firmami bez velké administrativy a stresu z represivních kontrol všeho druhu. Následné období, začínající od roku 2011–2012, již vnímám stále silněji jako období nejistoty pro zachování oborového výzkumu v rámci našeho pracoviště. Neustálé změny pravidel podpory VaV, změny poskytovatelů, nové uplatňování pravidel EU pro výzkumné organizace a nakládání s duševním vlastnictvím, složitější hledání smysluplného formálního rámce pro spolupráci firmy a výzkumné organizace jasně určují mnoho aktivit v posledních šesti letech. Ti nejzkušenější z nás se věnují hlavně problémům výkladů předpisů a zákonů, hledání konsensů s podniky nad dodržováním legislativy EU, řešením stále složitějších podmínek poskytovatelů podpory, dokazováním při kontrolách, že peníze užíváme podle všech pravidel, která se v čase různě mění a měnila. Ležíme stále ve smlouvách, účetních denících, nastavováních zdrojů financování, konzultování s právníky, auditory, poskytovateli, nadřízenými a jsme ve věčném stresu, kde jsme na něco zapomněli nebo něco opomněli. Z mého pohledu je nejtěžší najít vůči všem autoritám udržitelný, legislativě obhajitelný a vůči firmám přijatelný formální rámec spolupráce na grantech (kolaborativní výzkum) i komerčních zakázkách (služby nebo smluvní výzkum). Druhé nejnáročnější téma pro udržení a posílení konkurenceschopnosti celého našeho oboru je přesvědčit firmy, aby samy povýšily ve své vnitřní hierarchii hodnot a procesů, kterým věnují pozornost, právě inovace a výzkum a vývoj vlastních produktů. Firmy mají velkou afinitu jít do inovací svých procesů a výroby, vedoucích zpravidla ke zvýšení efektivity a zlevnění koncového produktu. Bývají to projekty kratší, čitelnější a přehlednější pro manažery a jejich rozhodování. Projekty vývoje výrazně inovovaných nebo nových strojů jsou dlouhodobé, podstatně rizikovější a manažery zpravidla více odrazují svojí nejistotou úspěchu, který může přijít třeba až za čtyři až pět let. Zde vidím, že by měli hrát silnější roli majitelé, kteří jediní mohou jasněji podporovat dlouhodobé a rizikové projekty vývoje nových a složitých strojů, protože mohou sledovat horizonty přesahující fiskální rok.

MM: Petře, před několika lety jsi převzal vedení ústavu a výzkumného centra po Honzovi. Přesto, že jsi celý svůj dosavadní profesní život prožil na tomto pracovišti, rozhodnutí to bezesporu nebylo jednoduché. Jakou představu jsi měl a jak se následně lišila od reality?

Dr. Kolář: Na Ústavu výrobních strojů a zařízení jsem absolvoval inženýrské i doktorské studium. V RCMT jsem se posouval z pozic konstruktéra, výpočtáře a aplikačního technika do pozice vedoucího projektů řešených společně s firmami. Od roku 2012 jsem měl na starost akvizice projektů a měl jsem hodně intenzivních kontaktů v průmyslu. RCMT jsem převzal v okamžiku, kdy se jednalo o etablované výzkumné pracoviště s dobře nastavenými procesy řízení. Na konci roku 2014 jsme měli 105 zaměstnanců a hospodařili s rozpočtem cca 120 mil. Kč. Situace však byla na mnoha místech napjatá, proto jsem definoval tři hlavní úkoly k řešení: změnit stav, kdy byl výzkum v RCMT tažen dopředu vizemi a aktivitou omezeného počtu zkušených doktorů, zatímco ostatní se chovali v podstatě pasivně; zvýšit kvalitu výuky na všech úrovních a současně řešit její podfinancování; zvýšit internacionalizaci pracoviště na obvyklou světovou úroveň. Přiznávám, že se jednalo hlavně o odborné plány, zatímco finanční stránku jsem do detailu promyšlenou neměl. Ale právě stav financí urychlil a katalyzoval realizaci kroků k naplnění uvedených cílů. Rok 2015 byl charakterizován propadem veřejné podpory v aplikovaném výzkumu (téměř 18 měsíců nebyly vypsány žádné výzvy na nové projekty, výzvy vypsané koncem roku 2015 měly pravděpodobnost úspěchu pod 10 %). Pro naše pracoviště, které má institucionální podporu (tj. „jisté peníze“) okolo 8 %, to znamenalo meziroční pokles příjmů o 40 %. Tento fakt definoval priority: analýzu efektivity všeho, co děláme, a provedení nutných personálních a organizačních změn. To vše v situaci, kdy jsme měli stále dost závazků v řešených projektech, kdy bylo nutné zajistit výuku mladých inženýrů v oboru a udržet si schopnost pružně reagovat na komerční poptávky. Součástí celého postupu byla jasná komunikace prováděných změn, abychom současně udrželi nejlepší pracovníky. Na ty totiž začaly se svými nabídkami intenzivně působit průmyslové firmy, které byly naopak v konjunktuře. V období od ledna 2015 do března 2016 klesl počet pracovníků o 25 %. Od ledna 2016 jsme změnili organizační strukturu, kdy do vedení restrukturalizovaných odborných skupin nastoupili mladší kolegové (tj. okolo 30–35 let) s předchozími zkušenostmi z vedení projektů s firmami. Starší (tj. okolo 40 let) a velmi zkušení kolegové, ve kterých se koncentruje nejvíce odborných znalostí, souvislostí a kontaktů, dostali nezávislou pozici, na níž jednak vedou největší výzkumné projekty a jednak podporují odborný růst mladších kolegů a pomáhají mi strategicky odborně směrovat RCMT. Rok 2015 jsme ukončili s bilancí na nule se spotřebováním všech rezerv. Rok 2016 jsme ukončili s „černou nulou“ (výhled výsledku byl přitom ještě v červenci na úrovni minus 10 mil. Kč). Zcela zásadní v této situaci bylo, že rozjetý tým RCMT nezpomalil ani se zmenšenou velikostí a díky tomu se podařilo dodržet všechny naše závazky a dodat očekávané výsledky. Významné bylo, že jsme společně s průmyslovými partnery připravili a uspěli s návrhy projektů ve výzvách MPO ČR Trio a TA ČR Epsilon. To je potvrzení klíčového faktu, že témata, která rozvíjíme, jsou pro firmy zajímavá a chtějí na nich s námi spolupracovat. Propojení činnosti RCMT s praxí je přitažlivé pro české i zahraniční studenty. Nyní máme ročně na pracovišti průměrně pět zahraničních stážistů a okolo 12 studentů pracuje v RCMT při studiu. Také díky tomu opět roste počet studentů nastupujících do magisterského oborového studia. Do roku 2017 je tedy výhled optimistický, i když situace je stále velmi křehká.

Co je tedy jiné, než jsem čekal? Je to můj pohled na manažerské nástroje a sílu a prioritu v jejich používání. I ve výzkumné univerzitní instituci je finanční řízení páteří fungování a zásadně ovlivňuje pohled na to, co a jak můžeme dělat. Dalším neméně významným klíčovým nástrojem je komunikace s lidmi, jejich motivace a podpora osobního růstu, která nyní z pozice vedoucího pracoviště probíhá jinak než dříve z pozice vedoucího projektu. Co se naopak nezměnilo, je společná vize RCMT jako skupiny špičkových specialistů v různých tématech, kteří mají přesah a znají odborné souvislosti, umějí fungovat v týmu s dalšími kolegy z pracoviště i z firem a rozvíjejí užitečné znalosti, které jsou aplikovatelné v praxi a firmy o ně mají zájem. Nezměnilo se ani mé přesvědčení, že i nepříjemné a náročné věci je nutno dělat poctivě, bez lhaní a podvodů. V tom často myslím na Masarykovo nadčasové „nebát se a nekrást“.

MM: Pánové, zastupujete zde výzkumně-vývojovou platformu posledních padesáti let naší země. Půl století jsou více než dvě generace. Jak se za tu dobu proměnila? Kde byla, kde je? Co se podařilo a co dopadlo špatně? Z čeho bychom se měli poučit a vyvarovat do budoucna?

Prof. Houša: Na první část otázky jsem již do značné míry odpověděl. V éře VÚOSO se podařilo poměrně úspěšně vyřešit státní úkoly s výstupy, které se však nepodařilo dobře obchodně využít, zejména pro již zmíněná embarga na dovoz důležitých komponentů. Zánik VÚOSO a téměř desetiletá pauza ve výzkumu obráběcích strojů způsobil úplný rozpad týmu odborníků ústavu, který jsme museli po roce 2000 znovu vytvářet. Poučit bychom se měli z toho, že je třeba pro každou výzkumnou základnu získat takovou státní podporu, aby byla zajištěna stabilita pracoviště a díky tomu mohl být prováděn potřebný výzkum v oboru. V případě, že stability nebude např. u RCMT dosaženo (budoucnost stavěná jen na grantech je velmi nejistá), bude zde stále hrozit riziko jeho rozpadu, před kterým bych chtěl velmi varovat.


„Pro každou výzkumnou základnu je třeba získat takovou státní podporu, aby byla zajištěna stabilita pracoviště a díky tomu mohl být prováděn potřebný výzkum v oboru“ říká v rozhovoru pro MM Průmyslové spektrum legenda výzkumu obráběcích strojů profesor Jaromír Houša.

Dr. Smolík:
Výzkumně-vývojovou základnou silně a institucionálně financovanou ze státních peněz byl VÚOSO. Jeho efektivita byla přirozeně v různých oblastech různá, ale byla to jasná výzkumná základna oboru a všechny podniky v oboru měly možnost s VÚOSO řešit své vývojové úkoly bez složité administrace grantů. Tato základna se rozpadla, ale fyzickým i skutečným vnitřním odborným vybudováním zde vzniklo RCMT, tedy Výzkumné centrum pro strojírenskou výrobní techniku a technologii. Pokud se podíváme na základní odborné fenomény stavby a provozu strojů, tedy přesnost obrábění, jakost dosahovaných povrchů, stabilitu obrábění, optimalizaci pohonů, optimalizaci NC kódů, nejnáročnější simulace a optimalizace pro návrh strojů, reálné a virtuální obrábění, ekodesign atd., tak ve všech těchto oblastech dnes RCMT má zkušenosti, odborníky, know-how a může být firmám v oboru partnerem při jejich výzkumu a vývoji. RCMT nenabízí žádné hotové produkty (měřidla, přístroje, komponenty atp.), ale nabízí svůj tým, který se může zapojit do spolupráce s týmem výrobce nebo uživatele stroje. Právě tak vznikají nejlepší spolupráce. Bohužel dochází často také ke zklamáním, neboť některé firmy nechtějí partnera, se kterým se propojí a prolnou při výzkumu a vývoji, ale chtějí dodavatele hotového produktu, jako jsou jiní dodavatelé HW a SW pro stavbu strojů.

Jako jasné ohrožení vidíme, že ani po 16 letech, kdy byla s myšlenkou budoucí institucionalizace zakládána výzkumná centra s podporou MŠMT, nedošlo a nedochází k žádné institucionalizaci podpory takovýchto oborových výzkumných pracovišť. Běžná míra institucionální podpory našeho pracoviště tvoří cca 7–8 % ročního rozpočtu a vše ostatní závisí pouze na tom, zda vyjdou, nebo nevyjdou granty, jestli se změní, nebo nezmění politika a pravidla programů a výzev podpory tak, aby to firmy přitahovalo, nebo odrazovalo od spolupráce, a kolik se podaří získat komerčních zakázek. Do budoucna bychom se měli vyvarovat opětovného rozpadu oborové výzkumné základny, která řeší dlouhodobá témata aplikovaného výzkumu v oboru. V současnosti není na obzoru žádný stabilizující program podpory, který by dokázal alespoň třetinovým příspěvkem rozpočtu zajistit kontinuitu základních témat a základního týmu. Vše je dnes závislé na účelové podpoře a jejích fluktuacích. Přestože všechny projekty, grantové i komerční, řešíme s firmami a pro firmy a nemáme téměř žádnou institucionální stabilizující podporu, stále přetrvává mylný názor firem, že naše existence je státem nebo školou nějak zajištěna a garantována. Opak je pravdou. Jedině společná snaha RCMT a firem spolupracovat může oborovou výzkumnou základnu a základní tým udržet při životě.

Dr. Kolář: Změny v oborovém výzkumu si troufnu zodpovědně hodnotit pouze za posledních cca 10 let. Z hlediska firem, tj. koncových uživatelů výsledků výzkumu, nelze nevidět, že konkurovat na světových trzích je stále náročnější. Je nutno si uvědomit, že i pouhé udržení pozice na trhu znamená pro firmy neustálý každodenní tvrdý boj. Obor výrobní techniky je navíc silně volatilní a po drsné zkušenosti z let 2008–2009 se české firmy více orientují na krátkodobé projekty s jasně definovanými konkrétními a dobře uchopitelnými výsledky. Ochota udělat zásadní strategické rozhodnutí a toho se držet několik let, vydat to za svou interní politiku a prosazovat napříč celou firmou je k vidění stále relativně málo. To není kritika firem, to je konstatování faktu, protože jak jsem uvedl, konkurence je extrémní. Tato situace však komplikuje nejen realizaci společného aplikovaného výzkumu, ale především uvádění jeho výsledků do praxe. V některých případech nám proto na spolupráci s technickým úsekem navazuje spolupráce s obchodním a marketingovým oddělením firmy. Je to ale částečné suplování interní firemní komunikace.



Další významný posun nastal také v obsahu výzkumu a jeho výsledcích. Zatímco dříve jsme pracovali na zlepšování strojů a technologií (tj. reálných objektech), dnes jsou klíčová know-how a průlomové myšlenky často obsaženy v postupech založených na softwaru, tj. ve virtuálních objektech. To velmi komplikuje situaci v oblasti převedení řešení z výzkumu do reálného prodeje firmou, protože obchodníci „nedrží v ruce nic konkrétního“ a nevědí, jak správně takový produkt nabízet. V důsledku toho tak klesá zájem o řadu výzkumných témat; firmy chtějí mít na konci spolupráce v ruce funkční hardwarové zařízení. Do této situace vstupuje stát s floskulemi „výzkumné instituce by měly lépe spolupracovat s firmami“ a „firmy musejí dělat inovace založené na výzkumu“. Tyto na první pohled rozumné výroky jsou v rozporu s reálným konáním vlády, kdy je aplikovaný výzkum, aby se uživil, tlačen do pozice hlavně realizovat grantové kolaborativní projekty a je potlačena jeho institucionální podpora. Přitom právě ta by měla umožnit otevírání nových nápadů a jejich úvodní otestování před nabídkou firmám, ale to se bohužel neděje. Stupeň inovací je tedy relativně nízký, protože přijmout veřejné peníze znamená pro firmu i univerzitu okamžitě riziko tvrdých kontrol uznatelnosti nákladů a plnění právních předpisů bez ohledu na kvalitu dosažených výsledků. Ty jsou navíc posuzovány velmi formálně – poskytovatelé nemají zájem rozumět tomu, do čeho investovali veřejné peníze. Pokud má mít projekt ještě i odborná výzkumná rizika (což by se mělo očekávat), je situace tak nebezpečná, že často se do spolupráce s veřejnou podporou vůbec nejde. Což je špatné, protože volných prostředků pro zcela nové vývojové projekty firmy nemají nazbyt a veřejná podpora v tomto sehrává uváděnou roli pozitivního motivátora pouze v omezené míře.

 

MM: Jakou má podle vás Česká republika další perspektivu, kde vidíte reálnou pozici našich vývojově-výrobních podniků ve světovém, resp. v evropském měřítku? Jaké jsou výzvy, kde nám hrozí nebezpečí?

Prof. Houša: Pokud jde o perspektivu oboru, domnívám se, že je dobrá. Obor je konsolidovaný. Oborový svaz SST má svoji strategii, která je zaměřena na stálé zvyšování konkurenceschopnosti s cílem posunout ČR do roku 2020 ze současného 14. místa o několik míst vpřed mezi producenty strojírenské výrobní techniky na světě a lze očekávat, že ani po r. 2020 se hlavní strategický záměr nezmění. Jedním z hlavních nástrojů k dosažení tohoto cíle je přitom na prvním místě podpora členských podniků při spolupráci s vysokými školami a výzkumnými institucemi na inovacích a při vývoji nových výrobků. Výzkumná základna oboru má svoji strategii se stejným cílem: zvyšovat konkurenceschopnost strojů, a to hlavně cestou zvyšování jejich užitných vlastností při sledování potřeb světového trhu. Součástí konsolidovaného oboru je RCMT, které řeší největší objem výzkumně-vývojových prací, a TP SVT, která se stará o tvorbu a rozvoj strategie oborového výzkumu. Z těchto důvodů můžeme vidět perspektivu našeho oboru v příštích deseti letech docela optimisticky. To vše za předpokladu, že v tomto období světová ekonomika alespoň mírně poroste. Nebezpečí nám hrozí zejména tehdy, dojde-li k celosvětovému poklesu výroby nebo k nějaké formě hospodářské krize.

Dr. Kolář: Výrobní technika má u nás dlouhou historii, ale měli bychom se dívat také do budoucna. Z minulosti víme, že dlouhodobě nezpochybnitelné je zaměření se na zvyšování užitných vlastností strojů a technologií. Do budoucna se budou měnit a rozvíjet nástroje (např. Průmysl 4.0 je pouze nástroj, nikoliv cíl), ale hlavní zaměření se nemění. Významná stále zůstane podpora koncového zákazníka a jeho technologie, zachování kvality strojů s velkou spolehlivostí, výkonem a přesností. Za hlavní výzvu lze považovat realistické posouzení možností využití nových technologií (např. aditivní technologie, též rostoucí digitalizace a síťová komunikace) a jejich vliv na podobu konečného trhu. Je možné, že celý obor výrobní techniky bude muset reagovat na situaci, že zákazník již nebude chtít stroje a technologie, ale výrobní kapacitu pro dílce určité velikosti a přesnosti.

MM: Jaká je, řekněme, desetietá budoucnost společné výzkumně-vývojové platformy v ČR ve vašem oboru?

Dr. Smolík: Poměrně nejistá a velmi závislá na pravidlech poskytovatelů, transparentnosti jejich výkladu a tvrdosti jejich kontrol a sekundárně na zájmu firem s námi spolupracovat. Dnes je systém pro firmy odrazující, neboť si musejí po proběhlém VaV projektu s výzkumnou organizací kupovat část společně dosaženého duševního vlastnictví. Současně nejsou jasné výklady vázaných právních norem. Situace firmy motivuje spíše k tomu preferovat nákup hotových řešení, než realizovat vlastní vývoj. Zásadní pro možnost existence oborové výzkumné základny a pokračování RCMT je přímá státní podpora dlouhodobého oborově orientovaného aplikovaného výzkumu a současně neustávající zájem firem s RCMT spolupracovat na nejnáročnějších a nejsložitějších tématech výzkumu, vývoje a inovací. Téma přímé podpory státu pro udržení oborové výzkumné základny však zatím není na úrovni státu řešeno a považováno za zásadní a je zastíněno politicky významným tématem zajištění udržitelnosti vybudovaných infrastruktur VaVpI ze zdrojů OP v minulých letech.

Dr. Kolář: Souhlasím s Honzou. Situace je nyní poměrně nejasná – čeká se na konečné rozhodnutí vlády v zásadních otázkách typu další podpora VaVpI projektů, národních center kompetence nebo dalších konceptů podpory aplikovaného výzkumu v ČR. Spolupráci s firmami vidím více optimisticky, protože díky konsolidaci oboru existují dlouhodobé kontakty a daří se společně otevírat a řešit náročné vývojové úkoly v konstrukci strojů i v návrhu technologií.

MM: Vážení pánové, děkuji vám za rozhovor a do dalších let vám v profesní i osobní rovině přeji všechno dobré.

Roman Dvořák

roman.dvorak@mmspektrum.com

Další články

Inovace
Management a řízení
Strukturální fondy EU
Vzdělávání a školství
Výzkum/ vývoj
Obráběcí stroje a technologie

Komentáře

Nebyly nalezeny žádné příspěvky













Sledujte nás na sociálních sítích: