Vznik a vývoj 3D tisku
3D tisk bývá často – a mylně – považován za synonymum výrazu aditivní výroba. Ta je však, na rozdíl od 3D tisku, dávno známým výrobním procesem, při němž výrobek vzniká postupným kontrolovaným přidáváním materiálu, jaké představuje například odlévání, spékání či prášková metalurgie. Protipólem aditivní výroby je výroba subtraktivní, kdy produkt vzniká postupným ubíráním materiálu, typicky řezáním, frézováním, vrtáním, broušením a dalšími. 3D tisk, nejmladší metodu aditivní výroby, lze charakterizovat jako produkci trojrozměrných objektů z digitálního modelu. Jeho předchůdcem je stereolitografie, patentovaná v roce 1986. Z té se postupně vyvinuly nové aditivní technologie – modelování depozicí taveniny, selektivní laserové spékání, a právě 3D tisk, který si nechal v roce 1993 patentovat Massachusettský technologický institut. Vývoj 3D tisku akceleroval s vypršením původních patentů v roce 2003 – schopnosti 3D tiskáren se vylepšují, a především se rozšiřuje portfolio materiálů. Dnes existuje na 30 různých 3D tiskových technologií a dávno se netiskne jen z polymerů, ale i z kovu, skla či buněk.