Mladí hrdinové: Kde se strojírenství potkává s dalšími obory

Mladých lidí, kteří se rozhodnou zasvětit svůj profesní život některému z technických oborů, je čím dál méně. To je, a zejména může být, pro naši zemi opravdový problém. Tím více si musíme vážit těch, kdo se na techniku dali, a hlavně těch, kdo v oboru zůstali. V seriálu Mladí hrdinové se podíváme blíže nejen na tyto techniky, kteří mají před sebou slibnou kariéru, ale též na jejich šéfy – majitele či manažery strojírenských firem. Vždyť právě oni mohou své mladé kolegy motivovat (nebo také demotivovat)...

MM: Jaká byla vaše profesní cesta od základní školy až k plnému úvazku ve společnosti Schneider Electric?

J. Pivoňková: Má profesní cesta v technice byla relativně krátká. Během studia průmyslovky a prvních pár let na vysoké jsem měla brigády, které byly mimo obor, na techniku jsem se začala orientovat až ke konci mého bakalářského studia. Obecně zastávám názor, že teoretické základy ze školy jsou potřeba, ale zkušenosti z praxe dají člověku nejvíc, což byl i důvod, proč jsem pak začala hledat brigádu v oboru. Původně jsem hledala práci v konstruování, ani mě tehdy nenapadlo, že bych zkusila něco jiného. V rámci hledání jsem náhodou narazila na brigádnickou pozici do Schneider Electric, kde byl v inzerátu zmíněný můj obor, tak jsem se zkusila přihlásit, a nakonec to vyšlo. Po skončení bakaláře jsem věděla, že bych se chtěla věnovat pohonům, a tak jsem využila možnost pokračovat ve firmě na plný úvazek.

MM: Kdo ovlivnil nebo co ovlivnilo vaši profesní cestu a jak?

J. Pivoňková: Na začátku mou profesní cestu ovlivnila rodina, nebo tedy spíše genetika, více členů mé rodiny se věnuje technice a od nich se mi povedlo podědit a pochytit „technické myšlení“. Díky tomu mě už odmala vždycky bavila matika, fyzika a jiné technicky orientované předměty, a to byl při výběru střední školy jeden z faktorů, který rozhodl o tom, že půjdu na průmyslovku. To, že jsem se zaměřila na elektrické pohony, byl už výsledek mého působení ve Schneider Electric. Během brigády ve Schneider Electric jsem pracovala s kolegy, kteří byli specialisté ve svém oboru, ti mě také od začátku učili a věnovali čas tomu, aby mi předali své znalosti a já jim u toho mohla koukat pod ruce. Díky nim jsem viděla, že se na pohony nedá dívat jen z pohledu elektra, ale je nutné znát i mechaniku a dát si to celé do souvislostí. A po čase se ukázalo, že studium strojařiny je pro mě v tomto směru výhodou. Nakonec mě to utvrdilo v tom, že profesně se nechci vydat cestou klasického strojírenství, ale spíše se orientovat na obory, kde se strojírenství potkává s jinými obory techniky.

MM: Co vás na technice obecně a na vaší práci konkrétně baví nebo co považujete za zajímavou výzvu?

J. Pivoňková: Na technice mě baví, že se správnou myšlenkou se dá vytvořit prakticky cokoliv. Je zajímavé, kolik všemožných odvětví techniky existuje, a i když jsou od sebe natolik rozdílné, tak je možné, a někdy i nutné je propojovat. Baví mě, že nikdy není jediná správná cesta, jak problém vyřešit, a že každý k řešení problému přistupuje jinak, takže když přijdu k nějakému stroji, vidím vždy jiný přístup k jeho konstrukci. Na mé práci mě baví, že se setkávám s různými zařízeními, která se mohou diametrálně lišit, jednou můžu navrhovat jednoduchý servopohon pro jednoúčelový stroj, podruhé zase velký frekvenční měnič pro motor o výkonu stovek kilowattů. Ale pokaždé mají společné to, že si musím zjistit problematiku, podívat se na konkrétní požadavky a hledat řešení pro daný stroj, a taky umět poznat, které z řešení dává pro danou aplikaci největší smysl. Což je z mého pohledu vždy zajímavá výzva. Požadavky a technologie se neustále mění, takže je nutné nejen udržet krok s inovacemi, ale i neustále se vzdělávat.

MM: Kterou jste vystudovala střední školu a co vám v souvislosti s vaším současným zaměstnáním dala?

J. Pivoňková: K aktuálnímu zaměstnání neměl můj obor na střední škole úplně až tak blízko, vystudovala jsem technické lyceum zaměřené na strojírenství na Střední průmyslové škole v Třebíči. I když jsem se v rámci studia setkala s elektrotechnikou a základy automatizace, studium na střední mělo spíše ten vliv, že jsem se zde poprvé více seznámila s technikou obecně a pomohlo mi to ve výběru vysoké školy. Ze střední jsem odcházela s myšlenkou, že se budu kariérně věnovat konstruování. Až během studia oboru stavba strojů a zařízení na Vysokém učení technickém v Brně jsem se dostala k předmětům, které se svým obsahem vztahovaly k mému zaměstnání a které mi daly základ pro znalosti, jež nyní běžně používám v praxi. Moje aktuální magisterské studium oboru výrobní stroje, systémy a roboty už náplní kombinuje strojírenství a elektrotechniku, ale díky tomu, že paralelně pracuji v oboru, už spíše vidím, že znalosti a zkušenosti z praxe mi usnadňují studium, než aby to bylo naopak jako u předchozích studií.

MM: Proč jste si pro své profesní uplatnění vybrala právě firmu Schneider Electric?

J. Pivoňková: Když jsem nastupovala na brigádu, tak pro mě zaměstnavatel nebyl až tak rozhodující, tehdy jsem se rozhodovala spíše podle dané pozice. Když jsem ale po skončení bakaláře přemýšlela, kam se budu ubírat dál, jedním z faktorů byl samozřejmě i zaměstnavatel. Pro setrvání ve Schneider Electric jsem se rozhodla, protože jsem viděla, že naše produkty jsou kvalitní, a díky tomu jsem věděla, že nebudu muset nabízet řešení, za které bych se bála postavit. Kromě samotných produktů mě přesvědčilo i to, že mám skvělé kolegy, což sice nebyl hlavní důvod, proč zde setrvat, ale obecně v práci preferuji příjemnou atmosféru. Také se mi líbilo, že se Schneider Electric zaměřuje na udržitelnost, což je v současnosti čím dál důležitější téma.

MM: Jak byste si představovala svoji budoucí kariéru? Schneider Electric je nadnárodní firma, máte třeba v plánu v rámci ní zamířit do zahraničí?

J. Pivoňková: Konkrétní plány, kam se chci kariérně ubírat, zatím tak úplně nemám. Aktuálně se soustředím na to, abych nasbírala co nejvíce zkušeností a zdokonalila se ve svém oboru. Když už bych se rozhodla do zahraničí zamířit, v rámci Schneider Electric je škála možností dost široká. Právě minulý rok jsem získala malý vhled do toho, jak by mohla taková práce vypadat, když jsem v rámci několikaměsíčního zahraničního školení trávila čas v našich vývojových centrech pro frekvenční měniče ve Vídni a Pacy-sur-Eure ve Francii. Po těchto pár měsících bych si dokázala představit, že se jednou na takové místo dostanu.

MM: Proč myslíte, že je dnes mezi mladými lidmi vcelku malý zájem o studium technických oborů?

J. Pivoňková: Přijde mi, že technické obory mají mezi mladými špatnou reputaci. Nikoliv ve smyslu, že by nebyly dostatečně dobré – právě naopak. Jsou považovány za tak náročné, že mnozí věří, že je potřeba být bezmála géniem, aby je člověk mohl studovat a profesně se jim věnovat. V současnosti je už také spousta jiných možností, jak se profesně realizovat, a tím technika ztrácí na atraktivitě.

MM: A když o tom zauvažujete právě z pohledu mladého člověka, napadá vás, jak by tuto situaci bylo možné změnit? Co by bylo dobré udělat pro to, aby víc vašich vrstevníků mělo zájem studovat technické obory, a také v nich posléze pracovat?

J. Pivoňková: Nejlepší je, když si člověk vybuduje vztah k oboru postupně. Nevěřím, že jedním náhlým krokem lze takovouto situaci změnit, proto by se na tom mělo pracovat systematicky a dlouhodobě. V poslední době si všímám častější popularizace techniky. Je zásadní ukázat, že technika převážně není raketová věda a že se jí lidé nemusejí obávat. Také si myslím, že je třeba ukazovat žákům už od základní školy, jaké vlastně mají možnosti. Často je vidět, že ani netuší, jakým směrem se můžou ubírat a čemu by se potenciálně mohli v budoucnu věnovat, případně jaká konkrétní odvětví technika nabízí.

MM: A dále, co udělat pro to, aby speciálně pro ženy byly technicky zaměřené profese atraktivnější, než tomu je dnes?

J. Pivoňková: Jednou z věcí je nutnost změny zažitých stereotypů. V Česku je stále dost zažité, že ženy do techniky nepatří, často jsou od techniky odrazovány, i když mají skvělé technické znalosti. Dále je důležitá popularizace, a sice ukázat, že není důvod držet se stereotypů, že technická pozice automaticky nemusí být obsazena muži.

MM: Jak jste se k manažerské profesi v technologické firmě dostala vy sama? Zajímala vás technika už od dětství, nebo jste měla původně jiný profesní sen?

M. Blouin: Pocházím ze severní Moravy a technika mě vlastně obklopovala už od dětství. Můj tatínek pracoval celý život ve Vítkovicích jako konstrukční projektant. Doma kreslil na velkém rýsovacím prkně, které zabíralo celou ložnici, a já často sedávala vedle něj a snažila se porozumět výkresům, které vytvářel. Při cestách po republice mi pak s hrdostí ukazoval stavby, na kterých se podílel – a tím ve mně možná nevědomky zasel zájem o technické obory.

Matematika mi vždy šla – maturovala jsem z ní a měla k ní odjakživa blízko. Přesto jsem během gymnázia o technickém oboru vlastně ani neuvažovala. Od dětství ve mně rezonovalo zakořeněné klišé, že technika je spíše „pro kluky“, a tak jsem tuto cestu automaticky vyřadila. Místo toho jsem se rozhodla pro studium na Vysoké škole ekonomické, konkrétně pro obor mezinárodní obchod – a byla to volba, která mi tehdy dávala velký smysl. Spojovala totiž vše, co mě přirozeně přitahovalo: vášeň pro obchod, schopnost komunikovat v několika cizích jazycích a analytické myšlení.

Při výběru prvního zaměstnavatele pro mě bylo naprosto zásadní, aby šlo o technologickou firmu – to bylo hlavní kritérium, podle kterého jsem se rozhodovala. Díky znalosti francouzštiny a zkušenostem ze studia ve Francii mnozí očekávali, že po škole nastoupím do některé z renomovaných francouzských značek, jako je L‘Oréal nebo Yves Rocher. Já jsem se ale vědomě vydala jinou cestou a zvolila americkou společnost Honeywell, konkrétně její leteckou divizi Aerospace.

Později mě oslovil Schneider Electric – nejen svým důrazem na udržitelnost a skutečně mezinárodním rozměrem, ale především orientací na inovace a technologický vývoj, které mají reálný dopad. A tak jsem nakonec zakotvila ve francouzské technologické firmě, která propojuje techniku, obchod i globální vizi – a která má odvahu své hodnoty dlouhodobě naplňovat.

MM: Je v dnešní době obtížné získat mladé lidi pro práci v technickém oboru?

M. Blouin: Ano, určitě to není snadné. Mnoho mladých lidí vnímá technické obory jako náročné a méně atraktivní než jiné možnosti, které se dnes nabízejí. Navíc stále přetrvávají stereotypy, například, že technika je jen pro „matfyzáky“ nebo že ženy do tohoto prostředí nepatří. Na druhou stranu vidím, že když mladým ukážeme smysl a dopad techniky, třeba jak konkrétní řešení šetří energii, automatizuje výrobu nebo zjednodušuje život, začnou se o techniku zajímat. Důležité je ukazovat jim techniku v praxi, nabídnout jim možnost vyzkoušet si práci „naživo“ a mít kolem sebe dobré mentory. To je cesta, jak zájem mladé generace znovu probudit.

MM: Jak je ve vaší firmě motivujete k tomu, aby u vás nejen začali pracovat, ale též aby u vás zůstali? Například jakou kariéru jim dokážete nabídnout?

M. Blouin: Ve Schneider Electric klademe velký důraz na to, aby mladí lidé vnímali, že jejich práce má smysl, že se mohou učit, rozvíjet a zároveň být součástí něčeho většího. Už během studia jim nabízíme možnost zapojit se do reálných projektů, poznat moderní technologie a spolupracovat v týmu zkušených kolegů. Mnozí z nich, jako například Jana, se kterou právě vedeme tento rozhovor, začínali jako brigádníci a postupně se vyprofilovali v klíčové odborníky ve svém oboru.

Naše společnost nabízí široké možnosti kariérního růstu, například prostřednictvím programu Open Talent Market, který využívá umělou inteligenci k propojení zaměstnanců s relevantními projekty, mentoringem i vzdělávacími příležitostmi, a to na základě jejich dovedností, zájmů a ambicí. A co je důležité, že to funguje nejen v rámci České republiky, ale i v globálním měřítku. Každý má tak možnost najít si cestu, která odpovídá jeho profesnímu i osobnímu rozvoji.

Pro mě osobně je nejsilnějším motivačním prvkem to, když vidím u mladých lidí chuť na sobě pracovat, učit se a odvahu čelit výzvám. Když student už během studia aktivně vyhledává pracovní zkušenosti, zajímá se o obor, chce se učit od zkušenějších kolegů a projevuje ambici i píli, snažím se ho získat do svého týmu. Věřím, že právě takoví lidé mají potenciál růst nejen odborně, ale i lidsky, a to je pro náš tým i celou firmu obrovský přínos.

MM: Jak konkrétně postupujete ve vaší firmě, abyste získali a také udrželi šikovné mladé lidi?

M. Blouin: Jdeme na to proaktivně – spolupracujeme s univerzitami, účastníme se veletrhů, organizujeme odborné akce a nabízíme stáže i brigády, kde si studenti mohou vyzkoušet reálnou technickou práci už během studia. Díky tomu si s námi vytvoří vztah dříve, než vstoupí na trh práce.

Dnešní generace už nehledá jen finanční ohodnocení nebo přátelské pracovní prostředí. Mladí lidé kladou velký důraz na flexibilitu, která jim umožní skloubit práci se studiem nebo osobním životem – a právě to jim umíme nabídnout. Zároveň je pro ně stále důležitější smysluplnost práce a hodnoty zaměstnavatele. Schneider Electric je v oblasti udržitelnosti vnímán jako globální lídr, což potvrzuje i opakované ocenění „nejudržitelnější společnost světa“. To je něco, co mladí lidé vnímají velmi silně – udržitelnost je integrována do našeho poslání, kultury a podnikání. To nás odlišuje od mnoha konkurentů, kteří se na tuto oblast zaměřují spíše reaktivně nebo z povinnosti.

MM: Spolupracuje vaše společnost s některými technickými školami? Pokud ano, se kterými a jak konkrétně tato spolupráce probíhá?

M. Blouin: Ano, spolupráce s technickými školami je pro nás naprosto klíčová, a to nejen formálně, ale především aktivně a dlouhodobě. Jsme v pravidelném kontaktu s univerzitami, kde studentům nabízíme nejen odborné přednášky a stáže, ale především přímé zapojení do reálných projektů, na kterých mohou pracovat po boku našich expertů. Díky tomu si studenti vytvářejí vztah k oboru i k firmě ještě během studia.

Jedním z krásných příkladů je listopadová akce Schneider Husa, kterou jsme uspořádali na Fakultě elektrotechnické ČVUT v Praze u příležitosti svátku svatého Martina. Během dne jsme se setkali s více než 70 studenty, připravili osm tematických workshopů, představili unikátní charging point a vytvořili prostor pro diskuzi i sdílení zkušeností. Byla to velmi inspirativní příležitost, jak studentům přiblížit svět průmyslové automatizace a ukázat jim, jak se technika promítá do reálné praxe.

Studenti byli skvělí – aktivně se zapojovali, diskutovali a hledali praktická řešení konkrétních technických výzev. Jejich energie, kreativita a otevřenost byly pro nás opravdu povzbudivé. Právě takové formy spolupráce vnímám jako jednu z nejlepších cest, jak propojit akademické prostředí s průmyslem a vytvořit základy pro dlouhodobé profesní partnerství.

MM: Jak často se stává, aby mladý člověk, který ve vaší firmě absolvoval praxi u vás po absolvování školy také nastoupil na plný úvazek?

M. Blouin: Stává se to poměrně často, a u těch opravdu talentovaných lidí, jako je Jana, je naším cílem si je ve firmě udržet a umožnit jim další pracovní růst. V jejím případě navíc od začátku vidím odhodlání, vytrvalost a vysokou míru profesionality, čehož si velmi cením.

Pokud někdo dokáže během studia zvládat i náročnější pracovní úkoly, je to pro mě jasný signál, že má potenciál uspět i v dlouhodobé kariéře. Proto chci Janě otevřít další příležitosti v rámci Schneider Electric. Možnosti růstu jsou u nás velmi široké, a bude záležet jen na ní, kterou cestou se vydá. Já osobně ale věřím, že ji čeká velmi slibná profesní budoucnost.

MM: Jak se díváte na mezigenerační spolupráci ve firmě? Co mohou starší, zkušenější pracovníci nabídnout mladým, a naopak co mladí mohou nabídnout jim? A jak to funguje v praxi ve vaší firmě?

M. Blouin: Mezigenerační spolupráce je podle mě jedním z největších přínosů, které může moderní firma nabídnout. Zkušenější kolegové mají hluboké know-how, které se nedá naučit přes noc – vyznají se v kontextu, znají zákulisí i širší souvislosti, umí jít do hloubky a řešit věci v klidu a s nadhledem. Mladí lidé naopak přinášejí energii, čerstvý pohled, odvahu zpochybnit zaběhnuté postupy, a často i pokročilejší digitální dovednosti. V praxi to u nás funguje dobře právě díky vzájemnému respektu. Zkušení kolegové mají chuť předávat své znalosti dál a mladí chtějí naslouchat – pokud vidí smysl a dostanou prostor. Osobně mám v týmu lidi ve věkovém rozpětí od 20 do 70 let, a právě tato rozmanitost přináší obrovskou sílu – každý do diskuze přináší jiný úhel pohledu, jinou zkušenost a jinou energii. A když už mluvíme o mezigeneračním učení, já osobně si chodím pro ty nejlepší rady v byznysu ke svému tchánovi, kterému je dnes přes 92 let. Postavil úspěšnou firmu, byl výborný obchodník, a když se rozpovídá, je v něm stále cítit silný zápal pro věc – tak silný, že by mu ho mnozí z nás, mladších kolegů, mohli upřímně závidět.