Nejistota kolem politiky biopaliv vyvolává nedůvěru výrobců a investorů

Doprava se na emisích skleníkových plynů přispívajících ke globálním změnám klimatu podílí z celé čtvrtiny. Evropská unie proto stanovila směrnicí 2009/28/ES o obnovitelných zdrojích závazný cíl dosáhnout do roku 2020 desetiprocentního podílu obnovitelných zdrojů energie v sektoru dopravy.

Tohoto podílu je možné dosáhnout především biopalivy. Ta, podle této směrnice, musejí splňovat tzv. kritéria udržitelnosti, mimo jiné požadavek na úspory emisí skleníkových plynů. Současný požadavek činí minimálně 35 procent úspor oproti fosilní pohonné hmotě, v roce 2017 již 50 procent a v roce 2018 pro nová zařízení dokonce 60 procent úspory skleníkových plynů. Úspory se týkají celého životního cyklu biopaliv, tj. od pěstování plodin až po jejich zpracování na finální biopaliva, včetně emisí z dopravy ve všech fázích zpracování a distribuce. Výsledné úspory musí prokázat výrobce finálního biopaliva, např. čistého MEŘO (metylesteru řepkového oleje) nebo bioetanolu. Zvýšení požadavku na úsporu emisí představuje v současné době pro výrobce biopaliv velkou výzvu. Budou totiž nuceni počítat si vlastní emise z výroby a zavádět opatření ke zvýšení energetické efektivity, aby dosáhli hodnot nižších, než jsou tabulkové, které jim dosud stačily.

Současně ze směrnice 98/70/ES o kvalitě paliv vyplývá závazný cíl dosažení šestiprocentního snížení emisí skleníkových plynů z veškerých pohonných hmot, a to opět do roku 2020. V České republice jsou tyto cíle promítnuty do zákona na ochranu ovzduší a za neplnění požadovaného snížení emisí je možné dodavateli pohonných hmot, kterým je daňový sklad, oprávněný příjemce nebo dovozce pohonné hmoty, udělit pokutu až do výše 10 milionů korun. Cíle je možné dosáhnout povinným přimícháváním biosložek nebo uváděním vysokoprocentních nebo čistých biopaliv.

Do konce roku 2014 je nutné dosáhnout snížení emisí o 2 procenta. K dispozici jsou již výsledky z ověřování zpráv o emisích za rok 2013. Podle zjištění společnosti TÜV SÜD Czech, autorizované osoby dohlížející na dodržování kritérií udržitelnosti podle standardu ISCC a ověřující zprávy o emisích, vyplývá, že velká část dodavatelů snížení emisí o dvě procenta nedosáhla. Dodavatelé pohonných hmot proto musejí již v průběhu tohoto roku sledovat, zda povinného snížení na konci roku dosáhnou a přizpůsobit tomu svoji obchodní strategii.

Již nyní je však zřejmé, že dosažení cíle snížení emisí do roku 2020 naráží na limity možného přimíchávání biosložek do klasických pohonných hmot, které jsou dány příslušnými normami. Dosažení cíle tak bude možné jedině s vyšším podílem vysokoprocentních biopaliv a biopaliv z odpadních rostlinných olejů a živočišných tuků nebo z vyspělých biopaliv z odpadů a zbytků na bázi lignocelulózy nebo z řas. Ta vykazují výrazně nižší emise skleníkových plynů a nekonkurují potravinářskému využití plodin. Zdroje jsou k dispozici, jsou levnější nebo dokonce zdarma. Výroba vyspělých biopaliv je však investičně a energeticky náročnější a je prozatím ve fázi pilotních projektů.

To se netýká bionafty z odpadního rostlinného oleje, jejíž výroba je možná s použitím konvenčních technologií. Navíc trh s použitým rostlinným olejem zažívá rozkvět díky legislativě některých členských států, především Německa, která umožňuje vybraná biopaliva z odpadů a zbytků započítávat dvakrát (tzv. double-counting). Podle ISCC standardu již bylo certifikováno cca 900 firem zabývajících se obchodováním, zpracováním nebo skladováním použitého rostlinného oleje. Česká republika pravidla pro dvojí započítávání nastavena prozatím nemá.

Dodavatelský řetězec zaměřený na sběr a zpracování odpadního rostlinného oleje (zejména fritovacího) je v EU velmi fragmentovaný. Ve většině zemí je velký počet malých výkupců, z nichž pouze někteří přímo spolupracují s výrobci biopaliv. Hlavním zdrojem UCO (used cooking oil) jsou zejména restaurace, z nichž je až na výjimky odlehlejších restaurací ve venkovských oblastech východní Evropy vykupován. Co se týče domácností, je tento potenciál využit pouze v několika státech EU, například v Rakousku, Španělsku a Nizozemí, kde je zajištěn systém sběrných míst. Situace se může ještě zlepšit, pokud i další země zavedou tzv. double-counting.

Jak známo, kde existuje zvýhodnění, naskýtá se i prostor pro možné podvody. Z tohoto důvodu musí být celý dodavatelský řetězec kontrolován certifikačními společnostmi, které dohlížejí na dodržování kritérií udržitelnosti. V případě výše popsaného odpadního oleje, který vykazuje na vstupu nulové hodnoty emisí skleníkových plynů a z něj vyrobené biopalivo může být započítáno dvakrát, se jedná o kontrolu, zda nedošlo k potenciální záměně odpadního oleje za surový rostlinný olej. Bez platného certifikátu, např. ISCC, REDcert, nebo certifikátu podle české legislativy není možné realizovat obchod s biopalivy nebo surovinami na jejich výrobu, tedy například s řepkou, cukrovou řepou, pšenicí či použitým fritovacím olejem.

Doposud byla kontrola úspor emisí skleníkových plynů de facto rutinní záležitostí, jelikož většina výrobců používala standardní hodnoty uvedené ve směrnici. To již ale nebude v budoucnu možné. Například v Česku nejběžnější MEŘO musí zefektivnit ukazatel úspory emisí. Výrobci doposud většinou uvádějí jen standardní hodnotu 52 g CO2ekv/MJ, která odpovídá úspoře ve výši 38 procent. V roce 2017 by již požadavek na úspory nesplňovalo (viz graf).

Výrobci proto již přecházejí na vlastní výpočty podle skutečných hodnot, které jsou náročné jak pro samotné certifikované společnosti, tak pro auditory. Výstupem jsou ovšem nižší hodnoty emisí a možnost lépe uplatnit finální biopalivo na trhu. O tom, že skutečné výpočty se nedotýkají pouze výrobců biopaliv, svědčí i zkušenosti TÜV Süd Czech s ověřováním výpočtů emisí u pěstitelů kukuřice v Srbsku. To, jako stát mimo EU, nemůže pro tuto plodinu použít standardní hodnotu. V takovém případě musí zemědělec vykazovat veškeré vstupy, jako je spotřeba hnojiv, pesticidů, osiv, nafty a elektřiny ve vztahu k výnosu konkrétní plodiny, která bude určena na výrobu biopaliv, a z těchto hodnot vypočítat emise skleníkových plynů v kilogramech na tunu produktu.

Výpočty emisí skleníkových plynů se vztahují rovněž na dodavatele pohonných hmot, kteří mají povinnost postupně snižovat emise z jimi dodaných pohonných hmot. U nich provádějí kontrolu rovněž certifikační společnosti s potřebným oprávněním. Předmětem ověření je zpráva o emisích z dodaných pohonných hmot, kterou si dodavatel musí zpracovat podle bilance jednotlivých pohonných hmot uvolněných do volného daňového oběhu. Předpokladem k započtení nižších hodnot emisí pocházejících z biopaliv jsou doklady prokazující shodu s kritérii udržitelnosti pro jednotlivá biopaliva a biosložky obsažené v klasických pohonných hmotách.

Z letos publikované studie Institutu pro ekonomickou a ekologickou politiku (IEEP) vyplývá, že biopaliva vyrobená z disponibilní části odpadů a zbytků generovaných v EU by mohla potenciálně nahradit do roku 2030 až 16 procent pohonných hmot spotřebovaných v dopravě. Dokonce i mnohem konzervativnější scénář počítající s dosažením podílu dvou procent pohonných hmot vyrobených z odpadů a zbytků do konce roku 2020 by podle autorů studie zajistil v EU 40 tisíc pracovních míst a až 2,4 miliardy EUR pro zemědělský a lesnický sektor.

EK počítá v rámci návrhů na novelizaci směrnice 2009/28/ES s návrhem 2,5procentního podílu vyspělých biopaliv a zastropováním podílu biopaliv první generace. Návrhy však narážejí na odpor řady členských států. Tato nejistota kolem dlouhodobé politiky v oblasti biopaliv vyvolává logicky velkou nedůvěru jak výrobců konvenčních pohonných hmot, tak i výrobců tradičních biopaliv a samozřejmě především investorů do výroby vyspělých biopaliv. Jistý pozitivní signál pro vyspělá biopaliva vyslala začátkem dubna EK vydáním pravidel pro státní podporu energetiky a životního prostředí na období 2014–2020. Z nových pravidel vyplývá, že EK již nepovažuje investiční podporu zařízení na výrobu biopaliv z potravinářských plodin za opodstatněnou a připouští podporu stávajících zařízení, která se rozhodnou upravit technologii na výrobu vyspělých biopaliv. Zatímco investiční podpora na podporu biopaliv první generace skončila v červnu 2014, provozní podpora pro tato biopaliva je možná do roku 2020, avšak pouze pro zařízení uvedená do provozu do konce roku 2013. Pravidla vydaná EK jsou v České republice významná především pro přípravu nových operačních programů pro programové období 2014–2020.

Soňa Hykyšová

TÜV Süd Czech
Stefania.Recskyova@tuv-sud.cz
www.tuv-sud.cz