Osm let ve vedení strojních fakult

Tento okamžik je bezesporu vhodnou příležitostí se ohlédnout zpět, bilancovat učiněné kroky a zhodnotit současný stav nejen univerzit, ale i prostředí, ve kterém se nacházejí a musejí existovat. Redakci MM Průmyslového spektra je ctí, že pozvání ke kulatému diskusnímu stolu přijal profesor František Hrdlička z pražské techniky a profesor Miroslav Doupovec z brněnské techniky.

MM: Zavzpomínejte prosím úvodem, s jakou představou jste do funkce děkana vstupovali, čeho jste se nejvíce obávali, co vám pomohlo a co naopak téměř zlomilo vaz?

Prof. Hrdlička: Fakulta byla na sestupné dráze v počtu nových studentů přicházejících do prvního ročníku, několik set studentů se pouze zapsalo a nepřišlo si už ani pro zápočet z tělesné výchovy, ale na druhé straně fakulta získala několik významných výzkumných záměrů a jejich řešitelské kolektivy začaly být velmi úspěšné nejen výsledky, ale i spoluprací s významnými průmyslovými partnery. Takže vstupní představy byly jednoznačné. Udržet motivaci pro úspěšný výzkum a udělat všechno pro uchování vědecko-pedagogického portofolia fakulty. Dále pak neodradit nové středoškoláky těžkými přijímacími zkouškami, a přesto vybrat z uchazečů jenom ty, kteří chtějí studovat a mají předpoklady. Nejvíce jsem se obával rozpadu některých odborných pracovišť, zejména takových, kde si šéfové nepěstovali v dostatečném množství své nástupce. Hodně mi pomohlo nadšení mladších, když pochopili, že se s nimi vážně počítá.

Prof. Doupovec: Mým hlavním cílem bylo tehdy dosáhnout toho, aby byla FSI VUT v Brně všeobecně vnímána jako prestižní strojní fakulta, která snese srovnání se špičkovými vzdělávacími institucemi obdobného zaměření v Evropě. Hlavním prostředkem k dosažení tohoto cíle bylo podstatné zvýšení výkonů v oblastech vědy, výzkumu a spolupráce s průmyslem. Zároveň jsem se snažil o to, aby byla fakulta atraktivní pro kvalitní studenty, protože právě ti jsou našimi hlavními zákazníky a potenciálními kolegy. Nyní k vašim dílčím otázkám. Nejvíce jsem se obával demografického poklesu – tato obava se však nenaplnila. Co mi pomohlo, byl fakt, že po celých osm let svého funkčního období jsem cítil velkou podporu svých spolupracovníků, mezi které počítám nejen proděkany a ředitele ústavů, ale i akademické pracovníky a studenty naší fakulty. Pomáhala mi rovněž skvělá spolupráce s děkany ostatních strojních fakult. Co mi naopak málem zlomilo vaz? Nemohu sice říci, že celých osm let mé „vlády“ bylo idylických a bezproblémových, ale tak kritická situace naštěstí nenastala.

MM: Je zřejmé, že jako každý manažer jste i vy měli nezanedbatelnou oporu ve svých spolupracovnících a podřízených. Jakých důležitých milníků jste s nimi společně dosáhli během vašeho funkčního období?

Prof. Doupovec: Osm let je dlouhá doba a já svému nástupci předávám fakultu úplně jinou, než jakou jsem přebíral, a dovolte mi to demonstrovat několika konkrétními příklady. V roce 2005 jsme přecházeli na strukturované studium. Nyní již všichni studenti fakulty musejí projít bakalářským studiem. Zdůrazňuji zde slovo „musejí“. Nejsem totiž vůbec přesvědčen o tom, že povinné zavedení bakalářského studia v technických oborech byl krok správným směrem. Fakulta je nyní více otevřená mezinárodnímu srovnání, trvale roste počet studentů vyjíždějících do zahraničí a naopak počet zahraničních studentů na fakultě. Neméně důležité je, že velkou část administrativy – např. zkušební zprávy, papírové indexy, přípravu akreditací – jsme převedli na informační systém. Na druhou stranu byrokracie a vyplňování různých formulářů narůstá v jiných oblastech… Naprostá většina pracovišť je zapojena buď do projektu Ceitec, nebo do projektu Netme Centre, který se stal motorem růstu výzkumu a spolupráce s průmyslem na fakultě. Nelze opomenout vznikající úspěšné studentské projekty, např. Formule Student nebo Hydromobil. Před osmi lety nebylo běžné, aby všichni uchazeči o habilitaci měli kvalitní publikace v impaktovaných časopisech. Nyní se tyto publikace stávají standardem i u absolventů doktorského studia. Závěrem svého výčtu pak chci uvést fakt, že se podařilo prosadit komplexní rekonstrukce areálu fakulty, která byla zahájena v roce 2013.

Prof. Hrdlička: Každá fakulta má dva milníky ve svém akademickém roce. Jednak je to poslední říjnový den, kdy se uzavírá celostátní matrika studentů, a jednak začátek kalendářního roku, kdy se sestavuje rozpočet. A mezi těmito příznivějšími a méně příznivými milníky je mnoho dalších. Pro Fakultu strojní v Praze byly významné ty, které otevíraly cestu k budoucnosti. Bylo to získání postupně tří center kompetence a participace na třech dalších. Byla to úspěšná světová Formule student, kde se tým strojní fakulty dostal do světové první dvacítky, a samozřejmě mezinárodní oborový Q ranking, kde fakulta již tři roky figuruje na 100. až 150. místě ve světovém žebříčku strojních oborů. Nesmím zapomenout na Centrum pro civilní jadernou spolupráci, které zaštiťuje významný projekt této spolupráce mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými. Samozřejmě považuji za milník i letošní oslavy 150 let existence samostatného oboru Strojnictví na Polytechnickém ústavu Království českého, který považujeme za počátek existence Fakulty strojní.

MM: Diskuse o současné úrovni technické vzdělanosti jsou tématem celé řady setkání. Jak vy osobně se díváte na obecné absolventy vysokých škol v porovnání s těmi, kteří opouštějí vaše brány? Proč mají zaměstnavatelé sáhnout právě po vašem absolventovi, a ne jiném?

Prof. Hrdlička: Nemůžeme hovořit o technické vzdělanosti odděleně od obecného pojmu vzdělanosti. Skutečně vzdělaný člověk může mít hluboké znalosti z mnoha oborů lidské činnosti nebo jenom z jednoho, ale je si vědom skutečnosti, že reálné užití znalostí a vědomostí pro konkrétní výsledek je jejich průnikem z různých oborů.

Naše absolventy se stále snažíme vychovávat tak, aby jejich znalosti byly založeny na kvalitním teoretickém základě, jejich dovednosti byly co možná nejlépe odvozeny ze současného stavu techniky a poznání, a tím byli připraveni pro co nejširší rozsah potenciálních způsobilostí, které po nich budou vyžadovány. Jsem si vědom toho, že předchozí věta zní jako učebnicový řečnický slogan. Pokusím se však o zjednodušení. Znalosti jsou nezbytný základ, který musí mít každý člověk. O nezbytném rozsahu znalostí se neustále diskutuje. Diskuse nebudou mít konce, pokud nebudeme chápat znalosti v jejich skutečné dvojznačnosti. Jsou znalosti pasivní a aktivní. Aktivní znalosti jsou základem druhého pilíře vzdělanosti, kterým jsou tzv. dovednosti. A to je pilíř, který je na technické vysoké škole důležitý ve vztahu k odběratelům našich produktů – k zaměstnavatelům. Třetím pilířem jsou způsobilosti, které v sobě zahrnují tvoření úsudku, komunikaci a schopnost dalšího vzdělávání. Jejich kvalita a rozsah jsou málo závislé na dovednostech, ale jsou velmi závislé na kvalitním teoretickém základu a na schopnosti absolventů užívat aktivní znalosti. Česky se tomu pěkně říká „užívat rozum“ při své práci i mimo ni. Způsobilost je v klasifikaci vzdělanosti běžně používána, ale její závislost na úrovni teoretického základu se obvykle neuvádí. Odvozuji ji z řady studií mezi absolventy technických škol, které tuto závislost prokazují. Prokazují ji nikoliv jenom tyto studie, ale také vysoká profesní úspěšnost absolventů, kteří si cení kvalitního teoretického základu pro schopnost rychlé adaptace v různých pracovních postaveních a situacích. Snad tato obsáhlá odpověď poskytla dostatečný důvod, proč má zaměstnavatel sáhnout po absolventovi naší fakulty.

Prof. Doupovec: Kvalitu absolventů technických fakult ovlivňuje celá řada parametrů. Prvním z nich je „kvalita vstupního materiálu“, tzn. úroveň středoškolského studia, která se postupně snižuje. Přitom klesají znalosti zejména z matematiky a fyziky, které jsou klíčové pro následné studium technických fakult. Dalším problémem je, že vysoké školy musejí stále více suplovat úlohu středních škol a naučit studenty elementární pravdě, že i studium je práce, která vyžaduje úsilí a která někdy bolí. Fakulta se však přizpůsobila dané situaci a snaží se, a věřím, že úspěšně, vychovávat studenty, kteří najdou dobré uplatnění. K tomu je klíčová spolupráce s průmyslovými podniky. S uspokojením proto konstatuji, že celá řada firem je ochotna převzít část spoluzodpovědnosti za výchovu svých budoucích zaměstnanců. Za ideální považuji přímé zapojení pracovníků firem do výuky. Příkladem budiž prof. Jiří Marek, profesor Ústavu výrobních strojů, systémů a robotiky FSI VUT a zároveň technický ředitel firmy Toshulin.

MM: Vysokoškolský zákon. Jeden dlouhý nekonečný příběh. Vyjmenujte prosím několik hlavních kritérií, která by měl ve prospěch technických oborů obsahovat, a co by naopak mělo ze stávající podoby zmizet.

Prof. Doupovec: Nemyslím si, že podpora technického vzdělávání by měla být záležitostí vysokoškolského zákona. Ten by měl podporovat rozvoj všech kvalitních univerzit a oborů, a to jak technických či přírodovědných, tak i humanitních. Zdůrazňuji však slovo kvalitních, přičemž za jedno z hlavních měřítek kvality považuji bezproblémové uplatnění absolventů ve vystudovaném oboru. Toto nyní splňují absolventi prakticky všech kamenných technických fakult, zatímco o absolventech řady jiných oborů se to zdaleka říci nedá.

Prof. Hrdlička: Vysokoškolský zákon v současné podobě je slepenec, který proklamuje „akademické svobody“ včetně svobody bádání, ale současně vyžaduje provázáním s dalšími zákony v podstatě tvrdé podnikové řízení. Vysokoškolský zákon označil za vysokoškolské vzdělání již tříletý studijní program bez další přímé návaznosti. To je sice v souladu s tzv. Boloňskou dohodou, ale má to prakticky nulovou oporu v historickém vývoji českého školství. Důsledek je zoufalý. Devadesát procent maturantů v ČR úspěšně dokončí vysokoškolské vzdělání. V „zaostalém“ Rakousku je to jenom 25 %. Tzv. vícezdrojovým financováním pak bylo dosaženo dnešního stavu, kdy příspěvek na studenta technického oboru nekryje ani prosté náklady na jeho vzdělávání – mám na mysli včetně nezbytných režijních nákladů a technických inovací nejzákladnější výuky.

MM: Jak vnímáte současné postavení MŠMT ČR a Rady pro vědu, výzkum a inovace k technickým vysokým školám? Na co by se podle vás měly soustředit a jaké přístupy je třeba změnit?

Prof. Hrdlička: V předchozí odpovědi jsem zmínil vícezdrojové financování. Tento dotaz míří k segmentu VaVaI. Příspěvek na rozvoj výzkumné organizace je jediný víceméně stálý zdroj příjmu technické vysoké školy z oblasti vědy. Je však dotací, která se podle metodiky nesmí používat na podporu studijních programů. Laikovi to bude znít jako slovíčkaření. Ve skutečnosti je to o tom, že na zaplacení nákladů výuky teoreticky zbývá už jenom pohyblivá složka příjmů z vědy – tedy granty, které přímo nezakazují příjemcům grantových prostředků, tedy těm obvykle nejkvalifikovanějším pracovníkům, učit. Bohužel jde o položku vystavenou principu silné náhodnosti k získání, protože se o granty soutěží. Dnes je procento úspěšnosti získání grantů VaV mezi 20 % až 30 %, u projektů GA ČR je to dokonce 17 % (!) a celkový objem grantů je závislý nejen na státním rozpočtu, ale také na kvalifikované ochotě „spolupříjemců“ z průmyslu přispět na vědu a výzkum, i když je to příspěvek pro jejich vlastní rozvoj.

Snad jsem tímto dostatečně naznačil, kde je důvod odlišného chápání příspěvku na rozvoj vědy z hlediska technických vysokých škol a Akademie věd ČR. A také to, že ve vědě by se snad nemělo jenom soutěžit, protože s totální soutěží končí i svobodné bádání.

Prof. Doupovec: Podle mého je třeba změnit tyto skutečnosti: Systém financování vysokých škol by měl zohledňovat uplatnitelnost absolventů na trhu práce. Toto implicitně předpokládá předchozí analýzu potřeb absolventů v různých oborech. Není totiž nadále únosné, aby firmy na jedné straně měly nedostatek pracovníků – zejména absolventů technických oborů, na druhé straně aby ze svých daní musely financovat studium vysokoškoláků, kteří půjdou po promoci s nejvyšší pravděpodobností rovnou na úřad práce. Za druhé je třeba zvýšit limity financovaných studentů pro technické obory na základě potřeb praxe. Dosavadní situace je totiž taková, že některé nenáročné fakulty, které zhusta vychovávají nezaměstnané, mají vyšší limity financovaných studentů než technické fakulty, o jejichž absolventy se firmy perou. Dále zdůrazňuji potřebu zavést povinnou maturitu z matematiky, zvýšit úroveň maturitní zkoušky z matematiky a angličtiny. Bezpodmínečně nutné je zavést legislativní nástroje, které by komerční sféře umožnily část daní cíleně směrovat na podporu aplikovaného výzkumu a na podporu konkrétních oborů na VŠ. Další můj apel se týká opuštění myšlenky „masifikace“ ve vzdělávání. Není přeci nutné, aby každý učební obor byl ukončen maturitou. Dále poukazuji na zpřísnění udělování akreditací vysokoškolských oborů. Nominovat do akreditační komise i zástupce praxe. Redukovat počet vysokých škol a oborů s vysokou průchodností a problematickou úrovní. Za další je nutné motivovat ředitele středních škol k podpoře technického vzdělávání. Měřítkem úspěšnosti některých středních škol je totiž stále počet absolventů, kteří se dostanou na práva či ekonomii. Ředitelé a pedagogičtí poradci některých gymnázií pak dokonce odrazují středoškoláky od studia technických fakult. Závěrem pak apeluji na to, že není vhodné každý rok měnit metodiku hodnocení výsledků výzkumu a vývoje. Hodnotit výsledky podle standardů v jednotlivých oborech, a ne jako dosud, kdy se podle stejných měřítek hodnotí vědecké výsledky techniků, přírodovědců, lékařů a podobně.

MM: Občas býváme svědky „bojů“ mezi vašimi fakultami, někdy až groteskními – polepování vašich expozic na loňském MSV výsledky anket oblíbenosti budiž tohoto tvrzení důkazem. Jak vy osobně postavení vašich fakult vedle sebe vidíte? Jste konkurenční rivalové, nebo spolupracující instituce?

Prof. Doupovec: Strojní fakulty v Brně a v Praze jsou jak konkurenční rivalové, tak i spolupracující instituce. Jako konkurenti se utkáváme například v soutěžích o různé projekty výzkumu a vývoje nebo v každoročních anketách Hospodářských novin. Domnívám se však, že daleko více jsme spolupracující a partnerské instituce. Pracovníci jedné fakulty působí ve vědecké radě, státnicových či habilitačních komisích druhé fakulty, pracovníci obou našich fakult jsou společně zapojeni do řešení projektů apod. Každá z našich fakult je v něčem výjimečná, každá má některé obory elitní a jiné méně elitní. Na konci svého funkčního období děkana FSI VUT v Brně mohu konstatovat, že na Fakultě strojní ČVUT v Praze jsem potkal celou řadu přátel a skvělých kolegů. Zejména na tomto místě děkuji za spolupráci a přátelské vztahy právě zde přítomnému končícímu děkanovi prof. Františku Hrdličkovi.

Prof. Hrdlička: Já bych odpověděl v následujícím příměru. Kníže Svatopluk údajně předvedl na třech prutech, že spolupráce je nezbytná. Historie to vesměs potvrdila, i když FS ČVUT je v Království českém a FSI VUT v Moravském markrabství.
Na VUT v Brně mám od školních studií dodnes řadu dobrých přátel a velmi si považuji, že mezi ně mohu počítat prof. Miroslava Doupovce.

MM: Vážení pánové, reakce na poslední téma naší diskuse vyvrací veškeré předsudky oscilující mezi Prahou a Brnem s dosahem do okolních měst. Děkuji vám za rozhovor a do dalších let profesního i osobního života vám přeji jménem svým a jménem našich čtenářů jen to nejlepší.

Roman Dvořák

roman.dvorak@mmspektrum.com

Třísetletá historie Českého učení technického a 150 let existence samostatného oboru Strojnictví na Polytechnickém ústavu Království českého, stejně jako ukončení vašeho úspěšného působení ve funkcích děkanů pražské a brněnské strojní fakulty jsou více než oprávněným důvodem k bilancování. Historický obraz vývoje obou vašich fakult je úctyhodný především díky působení celé řady velkých osobností naší vědy, ale také díky obětavé práci jejích pedagogů. Oběma institucím, a to bezesporu také vaší zásluhou, se do dnešního dne podařilo přispět rozhodující měrou k vysoké úrovni strojírenských oborů.
Proto je mi ctí, že mohu i touto cestou skrze MM Průmyslové spektrum vám oběma, jako představitel průmyslové sféry, přesněji řečeno jednoho z jejích významných oborů – výroby obráběcích a tvářecích strojů – poděkovat za to, že jste vždy nejen uznávali, ale i aktivně prosazovali klíčovou roli vzájemného úzkého propojení aktivit strojních fakult jako institucí pedagogicko-vědeckého zaměření s průmyslovou výrobní praxí a spolupráci pracovníků obou sfér na společných projektech.

Rád bych na tomto místě zmínil především nezanedbatelné výsledky na poli aplikovaného výzkumu v našem oboru, které jsou výsledkem spolupráce Svazu strojírenské technologie s Výzkumným centrem pro strojírenskou výrobní techniku a technologii a dnes také Centrem kompetence při FS ČVUT Praha, nebo součinnosti Ústavu výrobních strojů, systémů a robotiky FSI VUT Brno se společností Toshulin.

Ing. Petr Zemánek
Ředitel Svazu strojírenské technologie

Netme Centre je koncipováno jako regionální výzkumné a vývojové centrum, založené na prověřených kvalitách vědecké, výzkumné a vývojové základny Fakulty strojního inženýrství Vysokého učení technického v Brně.