Vždy dbám na vztah pedagoga se studentem

MM: Pane profesore, celý svůj profesní život se pohybujete na technické univerzitě. Jak se systém vzdělávání za ta léta změnil? Jak jsme vzdělávali studenty dříve a jak nyní? Odpovídají schopnosti absolventů aktuálním požadavkům zaměstnavatelů v současné době?

Prof. Zuna: Před rokem 1989 byly na všech strojních fakultách shodné studijní programy. Poté došlo ke změnám a reformám, kdy si každá fakulta začala vytvářet své programy, ale došlo i ke zvolnění samotného studia, jednak snížením počtu vyučovacích hodin, tak i možností opakovat předmět v následujícím roce. Pro technické vysoké školství přišla následně rána v podobě Boloňské deklarace, díky které nám bylo vnuceno něco, co jsme nevyžadovali. Vždy jsme měli kvalitní průmyslováky a kvalitní inženýry, bakaláře jsme nepotřebovali a ani pro ně nebylo místo uplatnění na trhu práce. Dříve průmyslové školy vychovávaly velké množství kvalitních absolventů a ti nejlepší z nich šli na vysoké školy. My jsme na strojní fakultě měli až 60 % průmyslováků. Poté i struktura vyučovaných předmětů odpovídala skvadře studentů s akcentem na potřeby zaměstnavatelů. Bohužel v devadesátých letech rostly požadavky na zvýšení počtu terciárně vzdělaných osob a díky způsobu financování chodu škol se přešlo od kvality k masovosti. Od té doby na vysokých školách potkáváme takové studenty, kteří by nikdy neměli složit maturitu.

Tím šla úroveň studia dolů. Na naší Strojní fakultě jsme na tento fakt reagovali rozdělením bakalářského stupně na úroveň A a B. Úspěšní absolventi první skupiny po obhajobě teoretičtěji zaměřené bakalářské práce pokračují do magisterského stupně s volbou konkrétních oborů, bakaláři z úrovně B nastupují do praxe. Nyní se objevují snahy o akreditaci pětiletých inženýrských studií.

Naši absolventi, kteří odcházejí do praxe, jsou stále mezi zaměstnavateli vyhledáváni pro vysokou úroveň znalostí. Ale bohužel jim chybí některé disciplíny, jako je týmová práce, nedostatečná schopnost prezentovat se a bohužel stále špatná znalost jazyků.

Profesor Petr Zuna (*21. 3. 1941) zaujímá důležitou roli v  českém technickém školství, strojírenství, výzkumu, vývoji a inovacích. V  uplynulých 25 letech se významným způsobem podílel na jejich transformaci. Ve funkci děkana Fakulty strojní a později také rektora ČVUT v Praze se zasloužil o rozvoj strojírenských oborů a spolupráci s  průmyslem. Je zakladatelem Inženýrské akademie ČR, podílel se na zahájení činnosti Grantové agentury ČR a Technologické agentury ČR i na reformách z pozice RVVI s důrazem na oblast aplikovaného výzkumu. Významným způsobem přispěl k rozvoji materiálového inženýrství ve strojírenství, zejména v oblasti metalografie.

Profesor Petr Zuna absolvoval FS ČVUT v roce 1963. Habilitoval se v roce 1989, profesorem v oboru Nauka o materiálech byl jmenován v roce 1992. Po nástupu na katedru nauky o materiálu v roce 1985 absolvoval stáž v ČKD Praha. V období 1991 až 1997 a 2000 až 2005 vykonával funkci děkana ČVUT FS, v letech 1997 až 1999 funkci rektora ČVUT. V současné době je zástupcem vedoucího Ústavu materiálového inženýrství ČVUT FS. Prof. Zuna byl zakládajícím členem a prezidentem Inženýrské akademie ČR. Pro rok 2002 byl zvolen prezidentem mezinárodního sdružení inženýrských akademií CAETS, je členem inženýrských akademií Ruska a Japonska. Podílel se na založení GAČR, v  níž 8 let působil jako člen předsednictva. Tři roky pracoval ve výboru pro fyzikální a technické vědy European Science Foundation (ESF). Prof. Zuna byl členem Rady vlády pro výzkum, vývoj a inovace, členem představenstva Aero Vodochody. Působil a působí jako předseda nebo člen vědeckých rad ČVUT v Praze, ČVUT FS v Praze, Akademie věd ČR, ÚJV Řež, FSI Brno, STU FS Bratislava, UFP AV ČR a Technického muzea. Byl členem Akademického sněmu AV ČR, je členem redakčních rad časopisů MM Průmyslové spektrum a MM Science Journal, členem komise Svazu průmyslu a  dopravy pro výzkum a vývoj a členem výzkumné rady TA ČR.

MM: Fakulta strojní ČVUT v Praze patřila po dlouhá léta ke špičce mezi technickými univerzitami v ČR. Byla vyhledávanou institucí jak studenty, tak i firmami pro schopné absolventy a pro efektivní spolupráci. Co se stalo, že toto nemůžeme konstatovat i nyní?

Prof. Zuna: Já si myslím, že tomu tak není. Záleží na tom, podle jakých kritérií fakultu hodnotíme. Nemůžeme dělat závěry na základě vydaných žebříčků, které se liší podle zpracovatele. Co se týče pohledu zaměstnavatelů a jejich upřednostňování, v mém oboru materiálového inženýrství ani v dalších oborech nemají naši absolventi sebemenší problém uplatnění na trhu práce v porovnání s absolventy ostatních tuzemských strojních fakult. Vzdělání se snažíme držet stále na vysoké úrovni a inženýři obdrží diplom zaslouženě.

Naše fakulta je v dobré kondici a je tendence ji stále zvyšovat. Problémem jsou však finance putující do rozpočtu vysokých škol. Gaussova křivka rozložení IQ populačního ročníku je zřejmá, a pokud platíme vysokoškolské studium těm, kteří na něj intelektuálně nemají, tak finance zbůhdarma vyhazujeme.

MM: Vědečtí pracovníci vysokých škol musejí opustit představu, že jejich posláním je pouze výuka a vlastní výzkum, a více se otevřít praxi a spolupráci s průmyslem. Jaká je v tomto reflexe ČVUT v Praze?

Prof. Zuna: Vysoká škola má deklarované tři hlavní úkoly: vzdělávat, dělat vědu a výzkum a pracovat pro společnost. A my tvrdíme, že si vyděláváme na to, abychom mohli učit. Prvním problémem je nastavený systém hodnocení vědy, který je založen především na počtu publikací v impaktovaných časopisech. Druhým problémem je realita, že finance na vědu je třeba získávat z grantů a z projektů spojených s průmyslem. Zpracování projektů je velmi časově náročné, nejsou vypisovány výzvy dotačních programů a díky tomu je bohužel efektivita velmi nízká.

Zakázky pro průmysl jsou velmi důležité. Ale nemělo by se jednat o nárazovou spolupráci typu měření a zkoušek, ale o dlouhodobější programy, které vysokou školu a podnik propojí a vytvoří se přirozená vzájemná vazba. Spolupráce s průmyslem je zcela zásadní a záleží především na osobních kontaktech vedoucích pracovníků příslušných ústavů, resp. kateder.

Jednou z podmínek programu TA ČR Centra kompetence byla výchova mladých odborníků, což je velice chvályhodné. Ale mladí lidé ve většině případů setrvávají v laboratořích vysoké školy, což je špatně. Pokud mluvíme o centru kompetence mezi vysokou školou a průmyslovým podnikem, mělo by docházet k tomu, že na určitou dobu lidé z firmy budou pracovat na vysoké škole, a naopak zdejší vědečtí pracovníci přejdou na čas do provozu. Šlo by vlastně o dočasnou výměnu bez dalších finančních nároků.

Mohu uvést příklad z Austrálie. Tamní výzkumná centra byla tehdy založena na tom, že škola poskytla významnému odborníku z praxe mladé doktorandy a laboratoře, kam jej podnik na tři roky uvolnil. On zde jednak přednášel, ale především s doktorandy řešil výzkumné projekty a problematiku pro svůj podnik. Nedocházelo ani k žádným finančním přesunům, stále byl placený svým zaměstnavatelem. Po dané době se vrátil zpět. Myslím, že to je velice pěkný model.

MM: Zastával jste pozici jak rektora ČVUT v Praze, tak i děkana Fakulty strojní. Jaké byly nepřekonatelné překážky v běžné operativě i v dlouhodobějších strategiích, které jste musel na těchto postech překonávat?

Prof. Zuna: Po roce 1989 měly fakulty svoji právní subjektivitu a při změně vysokoškolského zákona byla snaha si ji udržet. Vznikla komise složená ze dvou rektorů a dvou děkanů, které jsem byl coby děkan členem, kde jsme po analýze tehdejší domácí reality a zahraničních univerzit dospěli k závěru, že není možné fakultám některá práva vzít, i když právní subjektivita přejde na vysokou školu. Ty jsou různě velké, mají odlišnou strukturu a rektorát není vždy schopen řešit příslušné strategické fakultní otázky, personální záležitosti a rozhodovat, co se na jaké fakultě bude vyučovat, kam bude směřovat. Toto se podařilo ve stávajícím zákoně udržet. V současně připravované novele vysokoškolského zákona je snaha rektorů zvýšit pravomoci školy. Myslím si, že pokud budou jasně deklarovány a vysoká škola si sama rozhodne, co přejde na děkany, jedná se o akceptovatelnou změnu.

Druhý tehdejší problém se týkal navržení, přípravy a realizace habilitačních a profesorských řízení. Tato problematika je aktuální dodnes. Existuje celá řada dílčích kritérií nutných ke jmenování. Já zastávám názor, že rozhodující slovo má mít příslušná jmenovaná komise, a ostatní kritéria, jejichž objem by se měl snížit, by měla být čistě pomocná, nikoliv rozhodující. Na technické škole musí být jedním z rozhodujících kritérií podíl jednotlivce na vzniku významných průmyslových děl, mezinárodních patentů, průmyslových vzorů.

Třetím problémem byly a stále jsou pravomoce a zodpovědnosti na vysoké škole. Za dob mého rektorského působení se podařilo snížit podíl studentů v akademickém senátu ČVUT i příslušných fakult z 50 % na 33 %. Těsně po roce 1989 byl 50procentní poměr logický i proto, že tehdy do senátu šli takoví studenti, kterým na škole záleželo. Teď je tomu bohužel v některých případech jinak. Pokud o zcela zásadních otázkách, jako je např. volba rektora, děkana, rozpočet nebo složení vědecké rady rozhodují začínající studenti či ti, co právě odcházejí, nebo nehabilitovaní pracovníci, a ne klíčové osoby školy, je to podobné, jako když odboráři řídí fabriku. Je samozřejmostí, aby studenti v určitých oblastech poradní slovo měli, ale je třeba vždy brát na zřetel dané pravomoce a zodpovědnosti z nich vyplývající.

Dále, ale to je již aktuální záležitost, vidím problém v budoucnosti akreditací. Současná Akreditační komise na bázi hodnocení předkládaných studijních programů a dosažených výsledků podle mého funguje velice dobře. Problém vidím v tom, že od vybrané agentury vysoká škola obdrží akreditaci a následně si již bude studijní programy nastavovat sama. To u některých škol může vést ke snížení kvality.

MM: Jakou má pozici rektor technické univerzity při prosazování zájmů technických oborů v konfrontaci se strategiemi ministerstva školství, vlády, RVVI atd.?

Prof. Zuna: Kolik jsem já již osobně navštívil například sněmů Svazu průmyslu a dopravy v rámci MSV v Brně. Průmyslníci a zástupci škol mě nevyjímaje kritizovali stávající stav, ze strany politiků jsme opakovaně slýchali sliby navýšení rozpočtu financování vysokých škol, aplikovaného výzkumu, podpory výuky technických oborů atd. K ničemu nedošlo, nulový efekt a příští rok nanovo. Máme Rok průmyslu a technického vzdělávání. Jak konkrétně tato iniciativa promlouvá k technické veřejnosti? Odpovím si sám – záštitami nad konferencemi. To je málo. Co to průmyslu přináší? Provázání průmyslu a vysokých škol díky Svazu průmyslu a dopravy není dostatečné. Proč třeba neosloví svoji členskou základnu, ať každý podnik nabídne vysokoškolským studentům praxi během studia, cílená stipendia, ocenění významných studentských prací a dále? To vidíme u některých firem, jako je například Siemens.

MM: Podpora technických oborů, důraz na aplikovaný výzkum, dotační politika, financování technických škol – témata rezonující po dlouhá léta. Věříte v to, že se někdy podaří reflektovat potřeby naší země a proměnit je v nástroje podpory naší konkurenceschopnosti v těch oborech, kde jsme historicky silní? Máte na to recept?

Prof. Zuna: Musíme si říci, jaké obory budeme potřebovat za deset/patnáct let a tomu se přizpůsobit v rovině vzdělávání. Stát v souladu s touto strategií musí změnit způsob financování a více podpořit tyto oblasti. Dále je naprosto nutné, aby s výukou byl propojen aplikovaný výzkum a ten byl u nás více podporován. Podívejme se do světa – do Jižní Koreje, na Tchaj-wan, do Japonska, kde přibližně 70 % státních prostředků směřuje na aplikovaný a 30 % na základní výzkum. Nejen u nás, ale v celé EU je to opačně. Pokud se navýší prostředky do aplikovaného výzkumu, již nebude nutné zásadně navyšovat finance do vysokých škol, jelikož ony se dokážou z aplikovaného výzkumu uživit, a zároveň zařídí to, co je potřeba – propojit školy s praxí.

MM: Celý svůj profesní život jste zasvětil oboru materiálového inženýrství. Kde zpětně spatřujete původní impulzy, které vás k němu přitáhly a co vás na tomto oboru fascinuje? Jaké výsledky vaší vědecko-výzkumné práce považujete za nejvýznamnější a které z nich následně našly uplatnění v praktických aplikacích?

Prof. Zuna: K oboru mě v pátém ročníku přivedl profesor Pluhař, můj životní učitel. Původně jsem chtěl studovat přesnou mechaniku a optiku a díky tomu se pak dostat např. do televize, do umělecké oblasti, ke které jsem měl vždy blízko. Nakonec mě ale pan profesor svým vystupováním a jednáním získal a já jsem na poloviční úvazek začal na katedře materiálů dělat asistenta. Měl jsem štěstí, jelikož v rámci výzkumu na mé tehdejší diplomce se objevilo něco doposud nevídaného. Tvářený materiál totiž rekrystalizoval podruhé, což mě a samozřejmě i profesora Pluhaře velmi zaujalo. Začali jsme se společně tomuto jevu experimentálně věnovat a stanovili pojem tzv. druhé rekrystalizace, který je dnes označován jako dynamická rekrystalizace. V 70. letech minulého století jsme to aplikovali například při vývoji svařitelných ocelí se zvýšenou mezí kluzu a zde v rámci řízeného válcování a ochlazování se využívalo efektu druhé rekrystalizace ke zjemnění struktury. Pokud mi čas dovolí, této problematice se věnuji i dnes. Je to krásný obor.

Dalším faktem, který mě nadchl v oblasti materiálového inženýrství, byl tehdejší úžasný rozvoj v experimentální technice. Nejkrásnější okamžik pro mě byl, když se nám podařilo získat prostředky na druhý největší transmisní elektronový mikroskop v Praze, který máme na ústavu dodnes.

Hodnotitelská komise Zlatých medailí Mezinárodního strojírenského veletrhu v Brně na základě předložených kandidátů redakce MM Průmyslového spektra rozhodla, že Zlatá medaile za celoživotní tvůrčí technickou práci a dosažené inovační činy za rok 2015 náleží profesoru Petru Zunovi, jenž byl do soutěže nominován rektorátem ČVUT v Praze a Inženýrskou akademií ČR.

MM: Co v oblasti materiálového inženýrství za poslední dobu pokládáte ve světovém měřítku za převratné?

Prof. Zuna: Zejména fakt, jakým způsobem poklesl podíl používání kovových materiálů a narostly plasty a kompozity. To je převratná změna, ke které došlo. Dále nárůst nově používaných materiálů – nemám na mysli jen nově vyvinuté, což může být i otázka 15 let, ale modifikované stávající materiály, které přinášejí celou řadu konstrukčních a mechanických změn a vlastností. U ocelí se například jedná o zvyšování jejich čistoty a přesnosti v legování, což vede například k aplikaci v energetice při vyšších teplotách. Disciplína, která dnes hraje velkou roli, se nazývá povrchové inženýrství, kde nejde o úpravu základního materiálu, ale vytvářejí se tenké vrstvy na povrchu, které výrazným způsobem ovlivňuje oblast použití. Stále mě fascinuje současná technika, která se v materiálovém inženýrství používá, jako například technologie nanášení vrstev při práškovém spékání kovů a další. Kapitolou samou pro sebe jsou nanomateriály, které skýtají obrovské možnosti nad rámec stávajícího využití. Bezesporu další rozvoj techniky není možný bez rozvoje nových materiálů.

MM: Celý svůj profesní živost jste zasvětil systému vzdělávání v technických oborech. Co zde považujete za nejkrásnější a na co nejraději vzpomínáte?

Prof. Zuna: Pohyboval jsem se a stále se pohybuji ve třech profesních oblastech – věda a výzkum, pedagogika a společenskoprospěšná činnost. O zásadních okamžicích první oblasti jsem již hovořil v souvislosti se vznikem špičkového experimentálního pracoviště vybaveného elektronovým mikroskopem. V profesi pedagoga mě naplňují jednak absolventi, které po letech potkávám a oni vzpomínají na dobu studia, jednak i přednášky jako takové. Když stále vidím, že studenti na ně chodí rádi, tak to považuji za krásnou reflexi mé pedagogické činnosti. Snažím se na studenty působit i sociálně a říkám jim, že nestačí být špičkovými techniky, ale je třeba dbát i na svůj soukromý život. Nastane období, kdy se nebudou cítit dobře a budou hledat pomoc a rozptýlení – pak jej naleznou v hudbě, obrazech, knihách či divadelním představení, které potěší. I o tom je náš život.

MM: Pane profesore, děkuji vám za inspirativní rozhovor a do dalších let vám přeji hodně profesních i osobních úspěchů.

Roman Dvořák

roman.dvorak@mmspektrum.com