Štíhlá výroba může přinášet řadu výhod, a to včetně zvýšení kapacit, lepší efektivity, menšího podílu oprav, zvýšení celkového výkonu, kvality výrobků, efektivity práce a pracovního nadšení. Může pomoci snížit plýtvání v dopravě, redukovat stavy zásob a nadvýrobu, potlačit nepotřebné procesy a závady, jakož i zbytečné přesuny zařízení nebo personálu a čekání na další výrobní kroky.
Výroba stojí ve středu zájmu iniciativ zaměřených na štíhlé procesy; přitom však stále existují překážky bránící dosažení výsledků, které jsou od strategií štíhlé výroby obvykle očekávány. Jednou z takových bariér je nedostatečná průprava – tento problém však může řešit pouze organizace. Mezi jiné bariéry patří stále ničivější dopad na úspory, a to zejména v souvislosti s vysokými náklady na přemístění nebo výměnu strojního zařízení. Dále platí, že štíhlé výrobní procesy jsou závislé na neustálém zlepšování; k tomu jsou však zapotřebí mechanismy podchycující výrobní znalosti a poznatky, které lze v rámci naplnění strategie trvalého zlepšování ve všech směrech sdílet.
Tradiční strategie štíhlé výroby se zaměřují na optimalizaci stávajících výrobních systémů; mnohé organizace proto nepovažují štíhlé procesy za blízkého spojence digitální výroby, což může vést k promarnění některých příležitostí.
Snahy o zavedení štíhlých procesů obvykle vedou k fyzickým prototypům a maketám, a poté se v nejlepším případě omezují na postupná funkční hodnocení. Jinými slovy, může být velmi obtížné plně pochopit dopad komplexních změn na výrobní systém. Kombinace s digitálními výrobními technologiemi však znamená, že potřeba fyzických prototypů klesá, přičemž vývojová platforma je zároveň ucelenější.