Z galerie osobností dějin průmyslu: Enzo Ferrari

Enzo Ferrari - původně automobilový závodník, velmi brzy však manažer a šéf, později konstruktér, majitel továrny na výrobu luxusních a výkonných exkluzivních vozů - se měl narodit v severoitalském městě Modena 20. února 1898. Tak to alespoň stojí v jeho rodném listě, ale jak sám říkal, bylo prý to trochu jinak. "Narodil jsem se vlastně už 18. února, jenže v roce 1898 bylo u nás tolik sněhu, že se nemohlo ani vyjít z domu, a tak jsem byl do matriky narozených zapsán až třetí den a omylem současně omlazen o dva dny."

Po skončení války, v jejímž průběhu vážně onemocněl, ale nakonec se díky pevné vůli i štěstí uzdravil, byl chvíli bez zaměstnání. Nakonec ho vzal k sobě jistý Giovanni, který využil nedostatku automobilů v zemi, rozmontovával karoserie nákladních vozů a podvozky prodával do dílen, aby mohly být použity k sestavování dalších vozů. Ve stejné době ovšem Enzo neustále pošilhával po závodních automobilech a samozřejmě i po závodnících, až se mu nakonec podařilo získat doporučení jednoho z nich a sám se stal zkušebním jezdcem u firmy CMN (Contruzioni Mecchaniche Nazional). A nebyl by to tento nadšenec - tehdy jednadvacetiletý - aby neinvestoval všechny své počáteční výdělky do koupě vlastního auta (Cb4N), se kterým se v roce 1919 zúčastnil závodu do kopce u Parmy a umístil se na čestném čtvrtém místě z dvanácti účastníků. Byl to pro něho nesporně slibný začátek. Začátek mimořádně úspěšné kariéry závodníka i konstruktéra a manažera. O rok později začal pracovat pro společnost Alfa Romeo. K jeho pozdější osobní smůle se právě v této době na něho upnuly i zraky italského fašistického vůdce Benita Mussoliniho, který mu dokonce dal vyznamenání za vzorné reprezentování vlasti.

V roce 1929 si Enzo založil jezdeckou stáj Scuderia Ferrari, v níž se však stále jezdilo s vozy Alfa Romeo. Ferrari svoji stáj nejen dirigoval, ale sám usedal za volant a bojoval o sportovní vavříny. A šel od vítězství k vítězství. Jeho snad nejslavnější závod - a také poslední - se konal 14. června 1931, když s novým osmiválcem Alfa Romeo 2300 suverénně zvítězil závod do vrchu na trase Bobbio-Monte Penice. Proč poslední závod? Inu, odpověď je prozaická. Když se mu totiž v lednu 1932 narodil syn Dino, slíbil ženě, že už nebude riskovat zdraví a život v tomto nebezpečném sportu. To za prvé. A za druhé, začala v něm převládat druhá polovina jeho vášní, tedy úsilí být organizátorem, manažerem a byznysmanem v oboru automobilismu, zejména v jeho sportovní branži. V této souvislosti nutno zdůraznit, že se mu podařilo vytvořit tým vynikajících jezdců, jakými byli Varzi, Fagioli, Campari, Borzacchini, a zejména proslulí borci a mistři světa Luis Chiron a Tazio Nuvolari.

Právě do tohoto období spadá i Ferrariho nápad s emblémem pro své automobily. Známý symbol vzpínajícího se koně se na automobilech poprvé objevil na čtyřiadvacetihodinovém závodě v Spa roku 1932. Enzo Ferrari tento nápad dostal, když mu svého času za jeho první vítězství cenu předávala hraběnka Paolina Barraca, matka slavného italského letce z 1. světové války, Franceska Barraky. Italský letecký hrdina měl totiž na trupu svého letadla emblém se vzpínajícím se černým hřebcem, ovšem v bílém poli. Ferrari změnil jen bílou barvu za zlatou. To je barva jeho rodného města Modeny.V polovině 30. let se Ferrari rozhodl začít si konstruovat vlastní auta a odešel ze služeb Alfy Romeo. Viděl totiž nedostatky, kterých se lidé od Alfy dopouštěli a chtěl s tím "něco udělat". Ještě v roce 1940 stihl postavit model 815 (8 válců a obsah 1,5 litru), ale stále to ještě nepovažoval za "pravé ořechové" Ferrari, protože tento automobil byl zkonstruován na bázi Alfy Romeo.

Ale přišla druhá světová válka a s ní dvě pohromy. Anglo-americké spojenecké letectvo bombardovalo i jeho provozovny a musel se rychle přestěhovat do Maranella. Druhou pohromou bylo obvinění, že stranil režimu diktátora Mussoliniho. A tak musel po osvobození země jistý čas přečkat v ústraní, ale od tvořivé práce se nenechal odradit. Svědčí o tom i fakt, že se mu již v roce 1946 díky nesmírné pracovitosti a houževnatosti podařilo zkonstruovat první automobil - závodní vůz Tipo 125S - který nesl jeho jméno. Současně potřeboval stále více peněz na vývoj a výrobu vozů pro náročnější sportovní soutěže, a to ho donutilo tyto finanční prostředky někde získávat. A prostorem onoho "někde" se stal obor exkluzivních silničních automobilů s atraktivními a designérsky odvážnými karoseriemi, které pod jeho managementem připravovali přední návrháři, jako například Gioachino Colombo, Louigi Bazzi a Aurelio Lampredi.Přišel rok 1948 a s ním i první monopost formule 1, který světu představil právě Enzo Ferrari. Není bez zajímavosti, že šéfkonstruktér Aurelio Lampredi z tohoto vozu ještě před nasazením na okruh dokázal "vymáčknout" výkon 280 koní.V padesátých letech firma Ferrari vzkvétala, což ostatně tehdy platilo obecně o italské ekonomice - zejména na severu země. Když mu v roce 1956 zemřel syn Dino na muskulární dystrofii a žena Laura se s ním rozvedla, začala ve Ferrariho osobním životě velmi těžká etapa. Odstěhoval se přímo do objektu továrny, kde si zařídil malý byt a svůj žal utápěl v práci. Pamětníci říkají, že pracoval sedm dní v týdnu, od rána do pozdních hodin.

Po konjunktuře padesátých let přišly krizové roky šesté dekády, které se navíc vyznačovaly i politickým kvasem - stávky, studentské bouře, neklid v zemi. Ekonomické potíže, zejména nedostatek investičních prostředků a snížená poptávka, nakonec dopadly i na Ferrariho. Americký Ford nabízel v roce 1963 za jeho firmu 18 milionů dolarů. Byl odmítnut. Nakonec byl Enzo Ferrari nucen v roce 1965 polovinu svého podílu v podniku prodat firmě Fiat. Posléze vedení Fiatu odkoupilo další část jeho majetku, takže v roce 1969 zůstalo Ferrarimu jen 10 % akcií. Ale noví šéfové udělali velké gesto, když mu vzhledem k zásluhám o italský a evropský automobilismus ponechali vedení jeho původní firmy v roli prezidenta až do roku 1971.

Vstup společnosti Fiat znamenal oživení i ve sportovní oblasti. Stačí uvést jen dvě jména světových šampionů, kteří pozvedli tým Ferrari Formula na vskutku ojedinělý piedestal - Niki Lauda v sedmdesátých letech a Michael Schumacher od roku 1999 do současnosti.Enzo Ferrari pak i nadále spolupracoval s firmou až do samotného konce. Dožil se požehnaného věku 90 let. Slavný Enzo Ferrari, jenž vyhrál přes 5000 automobilových závodů, skonal 14. srpna 1988 ve své rodné Modeně. Říká se, že měl složitou povahu, ale každopádně byl tvrdým, pracovitým a vynalézavým mužem, který se vyrovnal i takovým esům světa automobilismu, jakými byli Ettore Bugatti, Walter Bentley, Charles Rolls a Frederick Royce. Prostě byl mimořádným člověkem, který vysoko čněl nad průměrem. Enzo Ferrari zanechal nesmazatelnou stopu v moderním průmyslu i v moderní společnosti.

Ivan Brož

ivanbroz@centrum.cz