Vidieť neviditeľné

Všimol som si, že Milan Zelený sa na svet pozerá inak ako je bežné. Vždy mi pripadal ako renesančný človek, ktorý prepája rôzne vedecké disciplíny a svety. Rozprával mi o svojom detstve. U jednej babičky na Vysočine sa učil poznávať prácu na gazdovstve, s druhou babičkou pretancoval noci v známom kúpeľnom meste. Jeho otec bol úspešný podnikateľ a s nástupom komunizmu postupne prišiel o všetko. Milan ho naposledy stretol na letisku, keď odchádzal do Ameriky. Milan Zelený prežil v Amerike viac života ako v Československu, precestoval celý svet a niekto ho nazval globálnym profesorom. Rozprával mi o tom ako prednášal v Číne, v Juhoafrickej republike, v Brazílii, v Peru, v Dánsku a v mnohých ďalších krajinách. V Luxembursku a vo Vietname sme prednášali spolu. 

Milan po nehode v Českej republike predal svoje veľké americké auto a tak sme pre neho do Kocelovic posielali šoféra s autom. Keď to bolo možné išiel som sám. Bola to vždy krásna cesta naplnená rozhovormi, ktoré si dodnes prehrávam v mysli. Podobne ako naše rozhovory na jeho farme s Ivanom Baťkom, Olgou Girstlovou, Petrom Krištofovičom alebo Marekom Kutzbelom. Milan upiekol páva a holuby, otvoril dobré víno a mali sme najlepšie lekcie v našom živote. Niekedy sme nerozumeli, čo hovorí a pochopili sme až po čase. Milan spájal svoje svetobežníctvo a globálny pohľad na svet so svojimi českými koreňmi. Veľmi dobre prepájal ekonomické vzdelanie s matematikou, živými organizmami a podnikovými sústavami riadenia. Rozbíjal nám náš lineárny a fragmentovaný pohľad na svet (šípky a procesy) a vťahoval nás do sveta cirkulárnych, živých a adaptabilných systémov. Ukazoval nám, ako prekonať svet kompromisov, nepresne definovaných pojmov a poloprávd. Pri Milanovi som pochopil, čo je to kvalita, znalosť, Baťova sústava riadenia alebo podnik ako živý organizmus.

Kedysi mi nadšene rozprával o zmenách a transformačných trendoch okolo nás. Videl veci, ktoré iní nevideli. Vtedy mi smutne povedal, že mu je ľúto, že je starý a nedožije sa niektorých zmien v budúcnosti. Vtedy som mu povedal: "Milan, ty si predsa uvidel budúcnosť dávno pre nami. Ty si nám ju ukázal, keď ju ešte väčšina z nás nedokázala pochopiť a uvidieť."

Milan bol pri zrode našej Podnikateľskej univerzity, z ktorej vznikla silná sieť úspešných podnikateľov a firiem, ktoré dnes spolupracujú v sieti Inovato a menia Slovensko. Občas si s Milanom spojíme. Žiaľ, pandémia ho od nás oddelila a už dva roky je doma v New Jersey. 

Naposledy sme sa bavili o víruse a Milan mi povedal: „Covid -19 je virus, který rychle a důrazně odhalil zastaralost, neefektivnost a nespolehlivost uměle konzervovaných lidských, zdravotních, ekonomických, politických, vzdělávacích, společenských a podnikatelských systémů. Neracionální lpění na již neudržitelném stavu nám zabraňuje včasné pochopení, a tak i pozitivní zvládnutí, tolik potřebné transformace. Ještě nikdy se lidstvu nepodařilo zastavit, nebo dokonce zvrátit evoluci. Budoucnost ještě můžeme ovlivnit, minulost už ne; tu lze jen riskantně opakovat. Virálně se nešíří jen viry, ale i myšlenky, nápady a návyky (obzvláště ty špatné). Virálně se šíří i zastaralé, dnešním výzvám již neodpovídající vzdělávání, politické intervence v ekonomice, rezistence vůči novým technologiím, kopírování a plagiarismus, atp. Největší kalamitou je však sílící tendence k monokultuře – v zemědělství, průmyslu, vzdělávání – o politice ani nemluvě. Příroda nesnáší monokulturu, usychá a hyne. I lidé potřebují spíše pestrost, rozdílnost, a doplňování se ve spolupráci, ne „mono“. Nelze přece postavit úspěšný fotbalový tým ze samých pravých křídel."

Nelze tedy stále učit nové generace – všechno stejně a všechny totéž. Nelze je učit myslet CO, ale hlavně JAK myslet. Jak hledat svoji vlastní cestu, jak prosekávat nové cesty – ne se jen vracet k těm starým, prošlapaným až do nikam. Kdo nachází cesty nové, obohacuje svět, přidává nové příležitosti. Kdo však jen kopíruje cesty již prošlé, oslabuje svět a zužuje možnosti pro mladé generace. Máme-li na všechno, všichni, stejný (stranický) názor, kde a jak budeme nalézat postoje a řešení k problémům nikdy předtím nepoznaným?

Ďakujem Ti Milan, za diskusie o podnikaní, inováciách, za otváranie očí a pochopenie súvislostí. Niekedy si ma provokoval svojimi otázkami, ale pochopil som, že chceš aby so premýšľal a išiel viac do hĺbky. Nehádali sme sa, ale často sme sa dostávali do myšlienkovej konfrontácie. Najradšej si mal vždy problémy, ktoré nemali riešenie.  Srdcom si zostal Čech a Baťovec. Nedávno si napísal:

„I v tak malé zemi jako ČR, jsou hlavní aktivity soustředěny ve 2-3 městech (Praha, Brno, atp.), zatímco většina lokalit je závislá na rostoucím objemu cestování za prací a vzděláním, ztrátou potravinové soběstačnosti, pracovních příležitostí, a hlavně nezávislosti a rovnováhy v komunitě své i svých dětí. Namísto toho, více než 250 registrovaných stran a hnutí i nadále prohlubují nerovnováhu, fragmentaci a konfliktnost. Města sama trpí předraženým bydlením, dopravními blokacemi, uměle koncentrovanou konkurencí, ztrátou spolupráce a identity – bez výhledu na spolehlivá řešení v budoucnosti.

Přesto vše, jsme jediná země na světě, která může čerpat přímo z odkazu našich geniálních podnikatelů, Tomáše a Jana Bati. Jejich odkaz bychom si už neměli nechat vzít, nebo zlehčovat, zprofanovat, či zneuctívat triviálním výkladem některých povrchně myslících politických simpletonů.

Představte si ale opravdový zázrak: z ospalé ševcovské vesničky Zlín, vytvořili oba Baťové nejen evropskou, ale i světovou metropoli. Za pouhých 20 až 30 let! Oni to nepovažovali za zázrak, ale za prostý následek přesvědčení, práce, spolupráce a nezávislosti. Dodnes lze ve Zlíně obdivovat baťovské monumenty dávno zašlé místní slávy.

Ale, především: Baťové nebyli „globalisté“, jak se někdy tvrdí, ale přesvědčení a zapálení mistři lokální ekonomiky. Nevyváželi boty, ale celá „Průmyslová města“, která vyráběla boty, a vše potřebné – lokálně; tedy co nejblíže ke konečnému spotřebiteli. Takových měst (dnes Integrovaná Produktivní Prostředí, IPP) vyvezli Baťové přes 70 – během největší světové hospodářské krize 30. let! Je tedy Česko schopno využít potenciálu lokální ekonomiky? Odpovězte si sami: Kdo jiný?

Hledání rovnováhy však vyžaduje mnoho specifických změn, které bychom snad měli mít uchované v národní genetice DNA. Např. omezení úzké specializace a prosazování vícerozměrnosti ve vzdělání – již proto, že vše souvisí se vším. Pochopení vzájemnosti přírody a lidmi vytvářených konglomerací. Návrat k nezávislosti a spolupráci. Odmítnutí všeho, co nás uměle, i cíleně, rozděluje; prosazování všeho, co nás přirozeně spojuje. Přestat unikat do minulosti nebo konzervovat přítomnost, ale přijmout výzvy preferované budoucnosti. Učit se rovnováze v osobním, místním, i regionálním životě. Studovat intenzivně základy a praxi logického myšlení (když už nechceme biflovat matematické vzorečky). A znovu se ponořit, obzvláště ve školách, do „zázračného“ odkazu obou našich Baťů.

A tak si představme nový „zázrak“: tvorbou nových, regionálních malých „Zlínů“, vytvoříme v ČR desítky kondenzačních jader pro přirozený rozvoj regionálních a lokálních ekonomik. Mluvíme o skutečné rovnováze: vyváženosti, nezávislosti, soběstačnosti, a spolupráci místních iniciativ – tvorbou sítí spolupráce, co nejblíže konečnému zákazníkovi – po celém světě.

Mladí inovátoři a podnikatelé, bez ohledu na to, kde se narodili a kde žijí, budou tak moci plně uplatnit své sny v rozvoji rovnovážných regionálních ekonomik – a dobývat světa podle příkladu Tomáše a Jana. Každý hospodářský pohyb přece vždy a všude začíná lokálně – nikdy ne na ministerstvu! Potřebujeme jeden druhého – a v té potřebě je naděje. Bez účasti ochablých, upovídaných (nebo náhle němých) politiků, ale s plným nasazením mladé, podnikatelské profese, špičkových technologií, baťovské spolupráce, a hrdosti v hledání vlastní, tj. České cesty k rovnováze a úspěchu – Uděláme si to sami! To nejlepší na světě je pro nás přece docela dobré!"

Milan nás učil, pochopiť budúcnosti a hovoril: „Jediné co nás všechny vždy čeká je budoucnost. Ne minulost, ani přítomnost, ale jen a jen budoucnost. Proto je tak důležité budoucností žít, budoucnosti se učit, budoucnost neustále studovat – od narození až do smrti."

Svoj pohľad na tvorivého človeka popísal takto:

„Začalo to vše velmi nevinnou pasáží z knihy Roberta A. Heinleina. Četl jsem ji jako ve snách, změnila můj život: „Lidská bytost by měla být schopná vyměnit plenku, naplánovat invazi, zabít vepře, zajmout loď, navrhnut budovu, psát sonety, vyrovnat účty, postavit zeď, srovnat zlomenou kost, utěšit umírajícího, vykonat rozkaz, dát rozkaz, spolupracovat, jednat sám, řešit rovnice, analyzovat nový problém, kydat hnůj, naprogramovat počítač, uvařit chutné jídlo, bít se zdatně, zemřít chrabře. Specializace patří hmyzu.

Nechtěl jsem uvěřit. Po tom všem specialistickém modlářství specializace, komunistické „rozvinuté“ dělby práce a nesmyslech o devateru řemesel a držení se kopyta – ejhle, lidská bytost! Člověk, který odmítá žít příkladem hmyzu. Pochopil jsem, že lidská bytost, aby byla lidskou, musí umět, musí znát, musí vědět, musí se učit, stále se musí učit. Všechno. Nebo, při nejmenším, jak jen nejvíc zmůže. Lidská bytost musí být ucelená a komplexní, ne částečná, atomizovaná, rozškatulkovaná – jinak by žila životem hmyzu. Brr, jaká to představa! Zatoužil jsem stát se lidskou bytostí."

Inovato je dielo profesora Milana Zeleného. Naučil nás, že myšlienky treba premeniť na akcie. Keď som mu pred pár rokmi hovoril, aby dopísal svoju rozrobenú knihu o podniku ako živom organizme, povedal mi, že nie je čas na písanie. Treba veci robiť a nie ich popisovať a o nich rozprávať. Presne viem, čo mi chcel povedať. Cítim to dnes presne tak. nepotrebujeme popisovať najlepšie praktiky, potrebujeme ich realizovať - originálne a inovatívne zmeny, tu a teraz, s využitím toho najlepšieho, čo existuje vo svete.

Podnikatelia sa spájajú, zdieľajú svoje znalosti a infraštruktúru. Vznikajú regionálne projekty a lokálny pohyb. Urobíme si to sami!