A tak sedím a přemítám…

Vzpomínám na dobu dávno (více než 55 let) minulou, na dobu, kdy bylo bez jakékoliv diskuse samozřejmé, že matematika a související schopnost abstraktního a logického uvažování je jednou z  podstatných součástí obrazu vzdělaného člověka. Z té doby pochází také jedna z mnoha definic funkce: „Funkcí nazýváme zobrazení f (nebo také pravidlo, kterým se přiřazuje prvek) z libovolné množiny A do nějaké číselné množiny B.“

Podstatou otázky, kterou jest zodpovědět, je definice zobrazení f anebo pravidla, kterým lze přiřadit k množině časových intervalů jejich náplň.

Nepochybně existuje velká skupina lidských činností, kdy zmíněné pravidlo existuje. Své by o tom mohli vyprávět lidé zaměstnaní např. montáží v pásové výrobě. Osm hodin denně, týden za týdnem, s výjimkou víkendů, dovolené a státem uznaných svátků, je vykonávána fyzická práce, o jejíž kvalitativních a kvantitativních parametrech nelze pochybovat. Pokud vím, tak znamení ukončující směnu je zároveň impulzem, kdy se člověk začne zabývat osobními záležitostmi v celé jejich šíři a rozhodně se nezabývá otázkou, zda příští den bude správně držet šroubovák či montážní klíč. Z naznačeného plyne, že tuto práci patrně nelze zařadit do kategorie práce tvůrčí. Chtěl-li bych být obzvláště tvrdý, mohl bych říci, že pouze ekonomické úvahy či výsledky finančních rozborů zabraňují nahradit takovou práci robotem.

Patrně nikdy nebude rozumný člověk pochybovat o tom, že k vrcholům tvůrčí práce patří práce umělce. Když se znovu odvolám na doby svého středoškolského studia, vzpomínám, jak jsme jednou dostali za úkol definovat základní charakteristiku uměleckého díla. Po našich marných pokusech nám profesor K. V. Burián prozradil, že uměleckému dílu se nedá nic ubrat. Jinými slovy řečeno, myšlenka či idea uměleckého díla je prezentována optimalizovanou formou, která má přinést koncentrovaný, hluboký a pozitivní zážitek jinému člověku, který je schopen ji vnímat svými smysly.

Dovolte mi nyní krátkou filozofickou odbočku. Jednou z podstatných vlastností člověka je vrozená tvůrčí schopnost. Každý ji má, možná v různé míře, ale bez ní by nemohl existovat. Vývoj člověka za uplynulé desítky tisíc let to nad jiné potvrzuje. Za svůj život jsem poznal množství vynikajících řemeslníků, kteří byli tak dobří proto, že právě tuto schopnost uplatňovali ve své profesi – a samozřejmě i mimo ni.
Bohužel jsem také viděl mnoho produktů a poznal řadu lidí, kteří ve své profesi nepostupovali tvůrčím způsobem, jejich invence poměřená výsledky byla téměř nulová, mnohdy i záporná. Mohu se domnívat, že se „minuli povoláním“ a snad byli úspěšní v jiných oblastech života.

O A. Dvořákovi, prototypu skutečného umělce, koluje jedna obzvláště dojemná historka (historky děděné po generace provázejí památku každého význačného člověka – viz například množství historek o profesorech): Při odevzdávání rukopisu potkal u nakladatele mladého komponistu a se „závistí“ se díval na jeho úhledný čisťounký rukopis a povzdychl si: „Takhle bych chtěl jednou napsat partituru.“ A odevzdával své dílo mnohokráte opravované a korigované, jako výsledek svého tvůrčího úsilí vedeného touhou po dokonalosti, a (řečeno slovy našeho pana profesora) „napsaného tak, že se mu nedalo nic odebrat“.

Svoji konstruktérskou profesi již vykonávám s různou mírou úspěšnosti půl století, a tak snad mohu i svým názorem podpořit tvrzení, že řádně vykonávaná práce konstruktéra svým tvůrčím obsahem je plně srovnatelná s uměleckým výkonem. Opět se zde setkáváme s nosnou ideou, s úsilím o dokonalou formu a funkčnost, snahou o optimalizaci produktu posuzovanou z hlediska velkého počtu parametrů. Dovolím si citovat našeho pana prof. M. Hajna: „Hoši, blbou konstrukci nikdy nezabalíte do pěkného kabátu.“ Pohled na kvalitní stroj nebo zařízení, ze kterého dýchá utajený výkon, přesnost, ovladatelnost a mnoho dalších pozitivních vlastností, nenechá chladným nikoho, kdo je schopen třeba i jen málo ocenit prezentované vlastnosti. Je to prostě umělecké dílo.

S řečeným bezprostředně souvisí i hodnocení kvality odevzdávané práce. Práci robota lze hodnotit celkem snadno, pouhou konfrontací produktu s etalonem. Pro hodnocení uměleckých děl neexistuje algoritmus a s největší pravděpodobností se jej nikdy nepodaří zformulovat. Nezávisí to na počtu not ani taktů či délce skladby, ani na počtu kvádrů, z nichž je postavena katedrála, nezáleží na počtu tahů štětcem ani na amplitudě gest dirigenta ani na počtu prodaných exemplářů (viz zapomenuté a znovu nalézané a obdivované skladby českého baroka). Je tomu tak z prostého důvodu: krása, dojetí, nadšení, lítost, radost, hluboký žal či pocit štěstí se nedají objektivně kvantifikovat. Všechny tyto pojmy lze do různé hloubky pouze sdílet a prožívat na základě jakési tajemně rezonance mezi tvůrcem a divákem či posluchačem.
Samozřejmě i v této oblasti lze nalézt podvodníky, což jsou snobové všeho druhu, kteří si dávají pořádně pozor, aby včas hlasitě jásali a tleskali všemu, co je „in“.

Již zmíněný pan profesor Hajn vyprávěl pozoruhodnou historku o jakémsi „geniovi“, který moudře usoudil, že povinností konstruktéra je černit papír, a tudíž nejlepší bude ten, který odevzdá výkres s nejvyšší denzitou. Zvítězil konstruktér, který si dal práci a hustě vyšrafoval celý formát A0.

… požadujícího, aby tvůrčí pracovníci z oblasti vědy, techniky, výzkumu a vývoje kvantifikovali za účelem jakési klasifikace svou tvůrčí práci na základě „odpracovaných“ hodin.

Dokument je nesmyslný, protože celá jeho idea je podminována základní chybou. Neexistuje a nikdy existovat nebude funkce f anebo pravidlo, kterým by bylo možno přiřadit časový interval k efektivitě a výsledku tvoření.

Tvůrčí pracovník totiž chodí se svým problémem domů i na dovolenou a přemýšlí o řešení i o víkendu. Existují kolegové, kteří si dávají k posteli zápisník, aby si v noci poznamenávali to, na co přišli. Mám osobní zkušenost s prací podvědomí, protože osobnost tvůrčího člověka je řešením problému prosycená celá v plné komplexnosti. Je-li něco rušivého v naznačeném procesu, tak je to právě ta absurdistánská povinnost zbytečného papírování vedoucí k časovým ztrátám, ztrátě efektivity a zejména radosti z práce.

Zrovna tak jako nelze nařídit skladateli, za jak dlouho má napsat symfonii, a poměřovat to počtem not, či nařídit malíři (nikoliv pokojů) kolik čtverečních metrů obrazu má namalovat za týden, tak nelze normovat kteroukoliv tvůrčí práci včetně té konstrukční či obecně technické.

Závěrem několik drobných poznámek, které se týkají bezprostředně vědy a výzkumu. Zdá se, že ve společnosti se začínají projevovat patologické touhy stále někoho kontrolovat, vést, usměrňovat, řídit, prostě sekýrovat při současném ničení lesů zbytečnou a nadměrnou spotřebou papíru. Uvedené pojmy jsou v příkrém protikladu ke svobodné, radostné a smysluplné tvůrčí práci. Zákonná podpora těchto tuh nic nemění – začíná to u kominíků a končí ve všemožných agenturách či neznámo kde a v jakých výšinách. Navíc to zřejmě chtějí „odborníci“, kteří o dané problematice mají představy srovnatelné s tím „šrafovaným geniem“ – viz výše. Společné mají mj. to, že se nikdy nepodepíšou a schovají se za autoritu nějaké úctyhodné instituce, které tím evidentně škodí.

Zajímá mne v této souvislosti pouze to, kolik procent prostředků určených pro vědu a výzkum se přesměruje nebo odchýlí naznačeným způsobem do kategorie poplatků za jalový výkon – to jsem se nikdy a od nikoho nedozvěděl bez ohledu na zákon o přístupu k informacím.

Doc. Ing. Josef Zicha, CSc.

Josef.Zicha@fs.cvut.cz