Snadnost obsluhy svádí k dojmu, že lepidlo lze věčně znovu roztápět, a navíc se přece pořád dosypává nové, takže o nic nejde. Když se však podíváme pod pokličku, zjistíme hned několik háčků, které tuto strategii nahlodají. Především je potřeba zbourat představu, že tavná lepidla se nahřívají na teplotu, při které vydrží nahřátá neomezeně dlouhou dobu. Tavné lepidlo je v podstatě roztavený plast s několika přísadami, jako je olej, pryskyřice a plnivo. Zejména poslední dvě přísady však způsobují, že lepidlo dříve nebo později při styku s horkým povrchem degraduje, napaluje se na něj. Ano, existují lepidla, která téměř nedegradují, ale v našich zemích je zvykem na spotřebních materiálech šetřit a tato nedegradující lepidla nejsou nejlevnější. Takže obvykle používáme lepidlo, které je plné přísad, jejichž hlavní úlohou je snížit cenu. A jak to v životě bývá, žádná sleva není zadarmo, takže vedlejším efektem je napalování lepidla na stěny tanku, hadic či uvnitř aplikační hlavy a časté zanášení filtrů jak v tavné jednotce, tak v hlavách. Vůči tomuto efektu pak nejsou imunní ani bohaté firmy, které na ceně lepidla nešetří. Jakmile se přesuneme od obyčejného lepení kartonových krabic do průmyslového lepení v automobilovém průmyslu, průmyslu stavebních hmot, ve zdravotnictví, polygrafii nebo používáme „samolepkové“ lepidlo typu PSA (které je samolepkové proto, že obsahuje hodně pryskyřice), jsme opět v situaci, kdy se lepidlo s chutí na všechny povrchy napaluje.
Závažnost efektu napalování významně ovlivňuje spotřebu lepidla. Pokud se lepidlo po natavení rychle odebírá čerpadlem z tanku a aplikuje se na výrobek, má jen málo času k napálení se na stěny. Takže se nabízí řešení doplňovat lepidlo jen po malých dávkách a problém je výrazně omezen. Ano, pokud do hry nepřibereme tzv. lidský faktor. Obsluha linky si většinou chce situaci zjednodušovat, takže tank naplní lepidlem až po okraj, mnohdy i přes něj. A místo jednoho problému tu hned máme dva – kromě napalování lepidla v tanku se granule z přeplněného tanku rozsypou na plechy kolem víka tanku, jenže ty jsou taky rozehřáté, lepidlo se roztaví a zateče pod plechy. Z hlediska obsluhy i údržbářů to není problém, protože zatečené lepidlo není vidět až do doby, kdy se po nějakém čase objeví loužička lepidla pod tavnou jednotkou. Jenže to už je lepidlem zničená izolace tanku. Lepidlem jsou obaleny i elektrické kabely a nezbude než jednotku odstrojit, lepidlo pracně odstranit, vyměnit drahou izolaci, kabely, které se nepodařilo vyprostit „živé“, a celý prostor jednotky vyčistit. A protože taková práce údržbáře nebaví, musí se na to zavolat servis dodavatele, navíc linka po dobu servisu stojí.
Jako další faktor působí aplikační teplota lepidla. Čím vyšší je teplota lepidla (nezávisle na jeho typu a ceně), tím intenzivněji k napalování dochází. A co víc, napalování i snížení životnosti filtrů i hlav se se zvyšováním teploty zvyšuje exponenciálně. Proto, pokud potřebujete snížit viskozitu lepidla, raději oslovte dodavatele lepidel, jestli by nenašli ve svém sortimentu vhodnější lepidlo, než abyste trvale používali ve výrobním procesu teploty nad 190 °C.
Často se dá kvalita nánosu lepidla ovlivnit průměrem trysky, změnou tlaku na čerpadle nebo pokročilejším řízením dodávky lepidla (u zubových čerpadel) stejně dobře jako jednoduchým zvýšením teploty.