Studium: Investujeme čas a finance správným směrem?

Od revoluce v nás stále přetrvává představa, že každý musí studovat minimálně střední školu, ideálně pak vysokou, zatímco řemesla a učební obory jsou vnímány jako něco podřadného. Jsme pak svědky toho, že čtyřkaři, u nichž dříve studium střední školy absolutně nepřipadalo v úvahu, ji v podobném podprůměrném hodnocení prolezou, pak nějak odmaturují a s drzostí pokračují ve svém studiu na vysoké škole. Když nezvládnou tu veřejnou humanitního směru, přesedlají na soukromou školu, kde mají svoji graduaci finančně zaručenou. Opouštějí ji pak jako neuplatnitelní bakaláři či magistři.

Uvědomme si však ten nepoměr. Na jedné straně stojí významná masa nezaměstnaných, kteří vzešli z akreditovaných škol – a je jedno, zda veřejných či soukromých –, na druhé pak řada firem zoufale hledajících profese, jež na trhu chybějí.

Celou řadu oborů navštěvuje mnohem více studentů, než si jich trh žádá. Pak samozřejmě stát vynakládá veřejné finance zbytečně. Do této reality přichází zpráva z EU, že členské státy se dohodly, že na boj proti nezaměstnanosti mladých lidí uvolní osm miliard eur (přes 210 miliard korun). Tyto finance mají jít například na příspěvky zaměstnavatelům nebo propojení školního vzdělávání a praxe. Připadá mi to absurdní. Na jednu stranu financujeme existenci oborů, o jejichž absolventy není v praxi zájem a zvyšují procenta nezaměstnanosti, a bez mrknutí oka pak budeme sanovat z tohoto vzešlé následky. Systém vzdělávání a potřebná koncentrace na potřebné obory se nezmění, nebudeme řešit příčiny, ale snažit se napravovat důsledky (…).

Podíl studentů technických věd postupně klesá, konkrétně o 5 % za posledních deset let a v současnosti tvoří 23 % z celkového počtu. Naopak ekonomické vědy rostou a jsou na úrovni technického vzdělání. Podívejme se pak na úřady práce na seznamy nezaměstnaných ekonomů. Na jakých oborech tedy postavíme budoucí rozvoj ČR? Musíme regulovat počty studentů nežádaných profesí, změnit financování škol – od normativu na studenta k jinému modelu.

Bakaláři nejsou ve firmách žádáni, ty raději přijmou schopného průmyslováka než běžného bakaláře. Tento fakt si uvědomují i samotné vysoké školy a stěžují si na pravidla tzv. Boloňského procesu, který studium na bakaláře/magistry rozdělil. Následné směrnice pak nastavily kvóty, jaký poměr absolventů obou stupňů musí být. To je realita, kterou je třeba akceptovat. Děkani škol však musejí upravit osnovy a náplně předmětů bakalářského studia tak, aby byli absolventi pro praxi prospěšní. Ptejte se ve firmách, proč jsou bakaláři vašich škol nepoužitelní.

A přitom stačí tak málo – zanalyzovat stav na krajských úřadech práce a zjistit školy, jejichž absolventi jsou zde „na čekačce“. Existenci těchto škol pak redukovat, když k tomu ze strany mládeže, resp. rodičů nedochází přirozenou cestou snížením zájmu o studium oboru, pro nějž není uplatnění.

Na vysoké školy nepřicházejí dostatečně talentovaní lidé. Museli bychom být totiž národ mladých geniů, aby při současném počtu 70 % absolventů středních škol a 40 % absolventů učilišť s maturitou pokračujících dále ve studiu byli těmi, kteří na úspěšné zvládnutí studia mají.

Dříve stačilo 7 % vysokoškolsky vzdělaných, zbytek obstarali maturanti. Dnes dochází k prolínání pozic a dostačujícího vzdělávání. Jsou potřeba klíčové osobnosti a tahouni, nikoliv destruktivní lidé, kteří ostatní stahují ke dnu.

Stejný demografický pokles a obecný nezájem o studium techniky probíhá na celém světě. Bezesporu budeme svědky přetahování a přeplácení těch pár schopných inženýrů, co budeme mít.

Průmysloví zaměstnavatelé jsou z tohoto stavu zoufalí, hledají pomoc a oporu u středních a vysokých škol. Ty cítí zájem technické veřejnosti věci změnit a hledají cesty, jak jim v tom pomoci – nalézt odpovědi na společné otázky týkající se množství a kvality absolventů, jejich šancí na uplatnění se na konkurenčním trhu. Jednou z aktivit jsou diskusní setkání mezi oběma sférami. Otázkou však je, zda tento formát na obecné úrovni něco vyřeší, zda to neskončí pouhou zprávou do výstupu aktivit onoho dotačního projektu, z jehož iniciativy seminář vzešel. Každý ze dvou pólů si zde posteskne nad špatným stavem a vysloví přání, co by pro jeho nápravu ten druhý měl udělat, ale tím to končí, všichni odejdou svou cestou a běžný život jde dál.

Podívejme se do statistik. Pokles žáků odborného vzdělávání je alarmující – 33% úbytek současných učňů strojírenství oproti roku 2007. Ještě hůře na tom jsou elektrotechnické obory, zájem o jejich vyučení klesl až o polovinu. Katastrofální stav je pak v učňovském školství, kde je pokles žáků odborného vzdělávání alarmující. Od roku 2007 došlo v elektro k jejich úbytku dokonce přes 50 %. Občas se objevují nějaké osvětové promoakce. Například na podporu zájmu žáků a studentů o technické obory je od října 2013 realizován projekt nazvaný „Vím proč“ s podtitulem Prokoukni fyziku. ČEZ v něm podporuje soutěž dětí základních škol druhého stupně a středních škol, aby natáčely videa, jež demonstrují určitý fyzikální jev.

Děkan Fakulty strojního inženýrství VUT v Brně profesor Doupovec vidí určitou platformu v medicíně, kde se na výchově studenta podílejí i nemocnice. Položme si tedy otázku, kdo má zodpovědnost za výchovu technické inteligence? Nemůže to být přeci o tom, že si firmy přijdou pro své zaměstnance do škol a chtějí mít ty nejlepší. Musí existovat sdílená zodpovědnost firem za výchovu nové generace. Je třeba pomáhat nastavit program výuky, podílet se na předávání praktických zkušeností. Pokud se neujasní tato jednoduchá pravidla, školy nebudou produkovat takové absolventy, po nichž praxe sáhne. Budou vychovávat potenciální nezaměstnané.

Personalista ing. Puff z ČEZ uvádí, že technické školy umějí „vyrobit“ kvalifikovanou pracovní sílu, ale musejí u absolventů zlepšit znalost cizího jazyka, vyrovnat úroveň teoretických a praktických vědomostí a dovedností. Musejí být rozvíjeny i měkké dovednosti, jako komunikace, argumentace, prezentační dovednosti. Co však vidí jako velký problém obecného charakteru, je nulová ochota stěhovat se za prací a neochota absolventů zreálnit pohled ohodnocení a profesní kariéry.

Poslechneme-li si obecné výtky zaměstnavatelů ke znalostem absolventů, pak nejčastěji slyšíme o obecném úpadku teoretických znalostí, neznalosti či možná lenosti učit se a chápat nové věci, snahu papouškovat obecné poučky bez chápání souvislostí. Další velká výtka se týká neznalosti týmové práce. Vzdálenost obsahu předmětů realitě a požadavkům firem je již ohraná písnička. Struktura škol se míjí s potřebami personalistů.

Čtvrtina lidí ve věku do 25 let je v Evropské unii bez práce. Hůře jsou na tom současné problémové země Španělsko a Řecko, kde je dokonce polovina všech mladých nezaměstnaných. U nás tento neutěšený stav představuje každý pátý, tedy 20 % nezaměstnaných do 25 let. Přesto se stále na studium netechnických oborů hlásí několikanásobně víc mladých lidí, než trh potřebuje.

Na 300 volných míst strojních inženýrů je 260 uchazečů, kdežto na jedno místo humanitního zaměření je 14 zájemců. Studenti „měkkých“ oborů, vítejte v realitě vašeho budoucího uplatnění.

Roman Dvořák

roman.dvorak@mmspektrum.com

Regionální výzkumné a vývojové centrum NETME Centre Fakulty strojního inženýrství VUT v Brně uspořádalo seminář nazvaný Univerzita – Firma – Prosperita s podtitulkem Jak mohou firmy pomoci technicky zaměřeným univerzitám a naopak. Akce se konala v sále rektorátu VUT v Brně za účasti cca stovky posluchačů napříč celou sférou odborníků od akademické půdy přes výzkumná pracoviště, konzultační firmy až po výrobní podniky.