Zdroje financování v podmínkách akciové společnosti

Prvním klasifikačním kritériem je právní postavení poskytovatele kapitálu. Ten může vystupovat buď v roli vlastníka, nebo v roli věřitele. Druhým klasifikačním kritériem je doba splatnosti kapitálu. Zdroje mohou být podniku k dispozici teoreticky po neomezeně dlouhou dobu, anebo je definována jejich splatnost. Třetím kritériem pro klasifikaci je původ zdrojů. Tvorba kapitálu je buď výsledkem činnosti podniku anebo jde o vklady a půjčky ze strany externích subjektů.

Financování rozvoje akciové společnosti z interních zdrojů

Financování podniku z vnitřních/interních zdrojů je v odborné literatuře označováno jako samofinancování podniku. Základním zdrojem samofinancování je nerozdělený zisk. Z hlediska využitelnosti zisku jako zdroje financování rozvoje společnosti je však velmi důležitá přeměna jeho účetně vykazované výše na peněžní prostředky. Výkaz zisku a ztráty totiž zachycuje různé kategorie výnosů, nákladů a výsledků hospodaření v období jejich vzniku, bez ohledu na to, zda vznikají skutečné reálné peněžní příjmy či výdaje. Nastává tedy obsahový i časový nesoulad mezi náklady a výdaji, výnosy a příjmy, ziskem a stavem peněžních prostředků. Podnik tak může vykazovat vysoké tržby a zisk v účetnictví, ale jeho peněžní příjmy a stav peněžních prostředků mohou být podstatně odlišné. Taková situace je častým jevem u některých českých podniků, které vykazují zisk, ale jde o zisk nepřeměněný na příjem, tedy o zisk vázaný v pohledávkách, často i nedobytných. Růst či pokles zisku tedy neznamená růst či pokles peněžních prostředků podniku v hotovosti či na bankovních účtech.

Výše zisku nejistá

Výše zisku, který podniku zůstane jako zdroj samofinancování, je kromě daně ze zisku a přídělů do jednotlivých fondů ovlivněna zejména dividendovou politikou podniku. Ta v podstatě rozhoduje o tom, jaká část zisku bude vyplacena akcionářům a jaká zůstane podniku k dispozici pro financování jeho dalšího rozvoje.

Spoléhat na vlastní zdroje?

Při rozhodování o způsobu financování dalšího rozvoje akciové společnosti se nejdříve uvažuje o interních zdrojích. Jejich výhoda spočívá zejména v rychlosti, s jakou jsou podniku k dispozici. Podnik není vystaven tlaku vnějšího prostředí, tzn. nemusí se ucházet o důvěru investorů a může si dovolit financovat i relativně riskantnější investice. Nezvyšuje se počet akcionářů ani věřitelů, nevznikají náklady na emisi cenných papírů, nedochází k růstu zadlužení podniku a s ním spojených rizik. Nevýhodou samofinancování je jeho relativně vysoká cena a hodnotová omezenost. Společnost tak může investovat do svého rozvoje jenom tolik, kolik sama vydělá. Zisk je navíc tvořen postupně a vyznačuje se i určitou mírou nestability. Lze tedy konstatovat, že samofinancování většinou stačí pouze na organický růst společnosti

Financování rozvoje akciové společnosti z externích zdrojů

Externími zdroji financování jsou zdroje získané mimo vnitřní činnost podniku, tzn. od jiných subjektů. Vzhledem k tomu, že tyto zdroje financování poskytují ve srovnání s interními zdroji mnohem větší různorodost, bývají často členěny pomocí dalšího hlediska „vlastnictví“ na vlastní a cizí externí zdroje.

Financování z vlastních externích zdrojů

Základním zdrojem financování dalšího rozvoje společnosti prostřednictvím vlastních externích zdrojů je navýšení základního kapitálu firmy, které v podmínkách akciové společnosti probíhá formou úpisu nových akcií. V případě úpisu nových akcií se může společnost teoreticky rozhodnout, zda se stane či nestane veřejně obchodovatelnou společností, tedy zda vstoupí či nevstoupí na kapitálový trh. Na základě tohoto rozhodnutí realizuje soukromý nebo veřejný úpis akcií. První veřejný úpis akcií související se vstupem společnosti na kapitálový trh je pak nejčastěji označován jako „Initial Public Offering“, ve zkratce IPO.

Za nevýhodu financování pomocí emisí akcií lze považovat zejména vysokou cenu tohoto zdroje. Z pohledu investorů je nákup akcií nejrizikovější investicí, a tomu odpovídá i požadovaná míra výnosnosti. Tento závěr lze formulovat i tak, že za jinak stejných podmínek obchodní společnosti podnikající v zemích, jejichž právní systémy nezajišťují dostatečnou ochranu majetkových práv investorů, budou pravděpodobně konfrontovány s vyššími náklady na externí financování než obchodní společnosti podnikající v zemích, jejichž právní řády investorům takovou ochranu zajišťují. Další nevýhoda spočívá v tom, že dividendy nejsou daňově uznatelným nákladem a emisí kmenových akcií se rozšiřují hlasovací práva na další akcionáře. Emise akcií je též spojena se značnými emisními náklady, které jsou přímého a nepřímého charakteru. Hlavní část přímých emisních nákladů představuje odměna manažerovi emise a náklady na právní služby. Nepřímé náklady souvisejí s přípravou emise akcií podnikovým managementem, dále buď s podhodnocením emitovaných akcií v počáteční nabídce nebo s poklesem ceny dosavadních akcií v souvislosti s vydáním nové emise akcií. Je však třeba si uvědomit, že vzhledem k fixnímu charakteru některých emisních nákladů dochází při vydávání cenných papírů k úsporám z rozsahu Znamená to, že se zvyšujícím se objemem peněžních prostředků získaných při emisi cenných papírů se relativní velikost emisních nákladů snižuje.

V porovnání s jinými zdroji financování může uvedení emise akcií na trh rovněž představovat časově náročný proces. Doba od rozhodnutí statutárního orgánu o zvýšení základního kapitálu emisí akcií do jejich přijetí na trh je však individuální, neboť záleží nejen na připravenosti emitenta, zkušenosti poradců a manažera emise, ale i na vhodném termínu vstupu na kapitálový trh.

Financování z cizích externích zdrojů

ůvodem pro zapojení cizího kapitálu do finanční struktury podniku je zpravidla nedostatečný objem vlastních zdrojů daný majetkovou pozicí vlastníka. Atraktivitu dluhového financování mohou posilovat rovněž faktory jako absence fungujícího akciového kapitálového trhu, nedostatečná rentabilita vlastního kapitálu, daňová diskriminace vlastního kapitálu u kapitálových společností či možnost zvýšení rentability vlastního kapitálu využíváním cizího kapitálu.

Cizí zdroje financování se od zdrojů vlastních liší zejména tím, že:

• poskytovatel kapitálu neručí za závazky podnikatelského subjektu (je v postavení věřitele);
• za poskytnutí kapitálu náleží investorovi sjednaná odměna, tj. úrok;
• kapitál je podnikatelskému subjektu dán k dispozici na omezenou dobu (je definována doba jeho splatnosti);
• investor zpravidla nemá právo podílet se na řízení společnosti.investor zpravidla nemá právo podílet se na řízení společnosti.

Financování rozvojových projektů podniku v kontextu dluhového financování následuje buď formou emise dlouhodobých dluhopisů (obligací) nebo formou čerpání dlouhodobých finančních úvěrů poskytovaných ze strany bankovního sektoru.

Obligace

Základními atributy obligací je jejich dluhový charakter a jejich převoditelnost a obchodovatelnost, zpravidla na veřejných trzích cenných papírů. Podnik tak může získat značný objem peněžních prostředků, které by jinou formou dluhového financování (např. bankovním úvěrem) nezískal, resp. získal jen za velmi přísných podmínek. Výhodou obligací oproti akciím jsou jejich nižší náklady na dluhovou službu. Vyplácené úroky z obligací jsou stejně jako úroky z úvěru daňově uznatelným nákladem. Majitelé obligací mají také velmi omezené možnosti, jak zasahovat do chodu dané společnosti. Za nevýhodu získávání potřebných finančních zdrojů formou emise obligací lze považovat zejména nárůst finančního rizika vyplývajícího ze zvýšení podílu dluhu na celkovém kapitálu, nutnost hradit úroky i v případě poklesu podnikového zisku a vysoké zatížení peněžního toku v době splatnosti obligací. Emise obligací je spojena s emisními náklady, které zvyšují náklady kapitálu získaného touto formou, a proto je vhodné emisi realizovat až od určitého objemu peněžních prostředků.

Bankovní úvěry

Za hlavní výhodu financování rozvoje společnosti bankovním úvěrem je zpravidla označována rychlost jeho získání, absence relativně vysokých počátečních nákladů ve srovnání s emisí obligací a daňová uznatelnost zaplacených úroků. Za nevýhodu tohoto zdroje financování lze považovat především skutečnost, že čerpání poskytnutého úvěru a jeho splátky jsou vždy limitovány časem. Podnik tak bude muset část svých budoucích volných zdrojů použít na průběžné splácení úvěru, což jej může omezit v jeho dalším rozvoji. Další nevýhodou je omezená výše finančních zdrojů, které může banka jednomu klientovi poskytnout, a nutnost jejich zajištění.

Finanční leasing

Alternativní variantou financování rozvoje společnosti, především v porovnání s bankovním úvěrem, je finanční leasing. Za specifickou formu podnikového financování se leasing označuje z toho důvodu, že nájemce není vlastníkem předmětu pronájmu, a ten se tudíž neprojevuje v jeho bilanci. Leasing patří v současnosti k jedné z nejběžnějších forem krytí dlouhodobých potřeb podniku. Předpokladem uzavření leasingové smlouvy je, stejně jako u poskytování úvěru, především hospodářská bonita nájemce. V porovnání s bankovním úvěrem však leasingová operace představuje zpravidla menší nároky na její zajištění, neboť předmět leasingu zůstává ve vlastnictví pronajímatele, tedy leasingové společnosti, která jej v případě neplnění podmínek leasingového kontraktu může snadněji odebrat a zpeněžit.

Na následujícím obrázku je znázorněna možnost využití jednotlivých zdrojů financování v závislosti na výši potřebných finančních prostředků a časovém horizontu financování.

Z obrázku vyplývá, že pro dlouhodobé financování, zejména ve velkých objemech, je vhodné externí financování podniků, a to především prostřednictvím emise cenných papírů na veřejných kapitálových trzích. Cenné papíry emitované na těchto trzích se vyznačují svou obchodovatelností, která představuje velkou výhodu jak pro samotné emitenty, kteří emisemi dlouhodobých cenných papírů získávají dlouhodobé peněžní zdroje, tak i pro investory, kteří je po zakoupení nemusejí držet po celou dobu jejich životnosti, ale mohou je kdykoli prodat a tím zpětně získat likvidní peněžní prostředky. Tímto způsobem jsou krátkodobé peněžní zdroje jednotlivých investorů převáděny na zdroje dlouhodobé, umožňující realizaci rozsáhlých reálných investic. Tím, že jsou cenné papíry nakupovány velkým počtem investorů, může podnik získat i tak vysokou částku, kterou není banka schopna nebo ochotna v rámci úvěru poskytnout.

Ing. Tomáš Meluzín, Ph.D., doc. Ing. Marek Zinecker, Ph.D.,

Fakulta podnikatelská VUT v Brně

Použitá literatura

(BREALEY, R. A., MYERS, S. C. Teorie a praxe firemních financí. 1. vyd. Praha : Computer Press, 2000. 1064 s. ISBN 80-7226-189-4.

BUSSE, F. J. Grundlagen der betrieblichen Finanzwirtschaft. 5. Auflage. Oldenburg Verlag München Wien, 2003. 1092 s. ISBN 3-486-25406-5.

HAUBROK, A. Der Börsengang als Finanzierungsalternative. In Deutsche Börse (Herausgeber). Praxishandbuch Börsengang. Wiesbaden : Betriebswirtschaftlicher Verlag Dr. Th. Gabler, 2006, s. 23–43. ISBN 3-8349-0369-8.

STIEFL, J. Finanzmanagement. 1. Auflage. München : Oldenbourg Wissenschaftsverlag, 2005. 302 s. ISBN 3-486-57767-0.

SYNEK, M. Manažerská ekonomika. 3. vyd. Praha : Grada Publishing, 2003. 466 s. ISBN 80-247-0515-X.

SYNEK, M. Podniková ekonomika. 3. vyd. Praha : C. H. Beck, 2002. 479 s. ISBN 80-7179-736-7.

VALACH, J. Finanční management. 2. vyd. Praha : Ekopress, 1999. 324 s. ISBN 80-86119-21-1.

VALACH, J. Investiční rozhodování a dlouhodobé financování. 1. vyd. Praha : Ekopress, 2001. 447 s. ISBN 80-86119-38-6.)

Fakulta podnikatelská VUT v Brně

Chybějící tabulky naleznete v tištěné podobě časopisu.