Vše by se zdálo ideální. Jenže ani spolupráce mezi komerční a akademickou sférou není prostá překážek. Například přílišný konzervativismus, ale nejen on…
„Vzhledem k tomu, že naše projekty spojené s akademickou sférou nevyžadují astronomické finanční sumy ani neúnosné personální požadavky, je podle mě jedinou překážkou občasná neochota přistoupit ke změnám a pustit se do nové oblasti zájmu,“ konstatuje Jaromír Řezáč. „Ale konkrétně v našem oboru i pesimisté většinou dojdou k názoru, který prosazujeme dlouhodobě – kybernetická bezpečnost je v dnešní době existenční nutností a podceňovat ji se těžce nevyplácí.“
Zdeňka Konečná vidí problém jinde: „Za nejčastější překážky, s nimiž je potřeba se dnes vypořádat, lze vnímat zejména zvyšující se tlak na vytížení pracovníků v akademickém prostředí, jejichž hlavní pracovní náplní nebývá vědecko-výzkumná činnost, kterou musejí zvládat vedle svých pedagogických povinností. Partneři z komerční sféry vyžadují z důvodu udržení konkurenceschopnosti dosažení aplikovatelných výsledků výzkumu rychle, což mnohdy není možné. Další oblastí, která nám komplikuje život, je legislativa – například aktuálně GDPR, o němž již byla zmínka, ošetření transferu know-how i technologií a podobně.“
Podle Viktora Ondráka je asi největší překážkou spolupráce neúnosná byrokracie akademické sféry. Rozhodovací a schvalovací proces, který ve firmě trvá hodiny, může podle jeho slov na univerzitě klidně probíhat několik měsíců.
„Těžko říct, jestli na vině je skutečně svazující legislativa, nebo jen alibismus odpovědných osob,“ uvažuje. „Většina firem tedy raději osloví konkrétního akademika-odborníka, než by podstupovala martýrium formální spolupráce s univerzitou. Nakonec je toto řešení i finančně výhodnější pro obě strany. Dalším problémem je nedostatek odborníků. Mám někdy pocit, že systém odměňování na vysokých školách způsobil, že kvalitní odborníci odcházejí do komerční sféry za lepšími podmínkami. Půjde-li to tak dál, na univerzitách zůstanou jen ti, kteří v komerční sféře nenajdou uplatnění.“