Při diskusích o financování inovací se často hovoří o EU projektech, podporách, dotacích, stimulech a různých úlevách. Je to jazyk nehodný podnikatelů a často ho používají právě ti, kteří nikdy žádnou inovaci neudělali, ale rádi by si přilepšili tím, že evropští úředníci podporují inovace, i když nevědí, co to přesně je. Přesto Evropa stále není nejvíc konkurenceschopnou znalostně orientovanou ekonomikou na světě. Zdá se, že brzy ani nebude. Čekají nás určitě další deklarace a výzvy. Zvláštního cíle, investovat 3 % HDP do výzkumu, se nedaří dosáhnout a Evropa má i problém udržet doma nejlepší mozky. Zdá se, že výsledky nejsou úměrné množství dobře míněných deklarací a výzev. Kde je chyba?
Proč toto všechno nepomáhá? Odpověď je velmi snadná: Protože to nemá vůbec nic společného s inovacemi. Inovace se nedají plánovat v parlamentech a v kancelářích evropských byrokratů. O inovacích se dnes pokoušejí diskutovat a rozhodovat lidé, kteří nikdy žádnou inovaci neudělali a většinou ani přesně nevědí, o čem hovoří. V turbulentním a měnícím se světě vytyčují priority na roky dopředu jako státní plánovací komise a rozdělují peníze, které sami nevyprodukovali. Reálného zákazníka v mnoha firmách nahradil úředník v agentuře, který má své priority a měšec s penězi na „inovační projekty.“ Smích přes slzy. Místo vydělávání peněz se firmy snaží trefit do priorit úředníků z Bruselu a získat peníze na něco, co nazveme inovací – budovu, kterou vyhlásíme za inovační centrum, výrobní nebo informační technologii, kterou označíme za „inovační“, nebo inovační výzkumnou zprávu, kterou uložíme „do šuplíku“. Na druhé straně třeba přiznat, že mnohé evropské inovační programy mají pozitivní vliv na nové inovativní a kreativní nápady, jak se dostat k dalším evropským penězům.
Prý je potřebné zavést evropské ceny za inovace, podpořit celoživotní vzdělávání, mobility výzkumných pracovníků, vytvořit další stimuly pro podporu výzkumných projektů na vysokých školách. Možná ano, ale k vyšší inovativnosti to určitě nepřispěje. Inovace se nedělají pro ceny a stimuly. Zaujímalo by mě, zda někdy Apple, 3M, Google, BMW, Toyota, nebo Samsung inovovaly proto, že jim nějaký úředník slíbil stimul nebo cenu.
Nerozumím tomu. Prohlížím webové stránky o inovacích v Evropské unii. Evokují ve mně všechno možné, jen ne inovativnost a kreativitu. Úřednická oznámení, výzvy, deklarace, rezoluce. Co to má společné s inovacemi? Našel jsem několik ukončených evropských projektů, které řešily metodiku inovací, vzdělávání v oblasti inovací, vytváření portálů apod. Velká část z nich skončila příručkou nebo cédéčkem, po tom, kdy došly „evropské“ peníze.
Existuje množství ukazatelů a analýz, pomocí nichž se pravidelně sleduje inovační schopnost jednotlivých zemí (Innovation Scoreboard, Inno Metrics, OECD), kde se sleduje například růst výdajů na výzkum a vývoj, počet patentů a ochranných známek, investice do hi-tech sektoru, rizikový kapitál a další.
Na čele jsou často USA, Japonsko, skandinávské země, Německo, ale i Čína nebo Izrael. Chceme-li však hodnotit země v oblasti inovací, mohou být podobné žebříčky zavádějící. Počítat procento HDP investované do školství nebo vědy a výzkumu a očekávat přímou úměru s inovačními výstupy není správné. Nejprve je potřebné zabývat se rozvojem inovačního potenciálu podnikatelské sféry, školství, vědy a výzkumu, a až potom tam nalévat peníze. Evropa není orientována na rozvoj talentů a výjimečnosti, ale na trestání úspěšných a byrokratické rozdělování neúspěšným. Ani evropské předpisy a normy, které se snaží standardizovat i velikosti a tvary „eurookurek“, nejsou krokem k inovačnímu podnikání. Inovace jsou výsledkem talentu, svobody, někdy i vzdoru proti obecně definovaným pravidlům, snahy vyniknout, odlišnosti, experimentů a netradičních řešení.
Boston Consulting Group ve spolupráci s Business Week vybírají každý rok nejinovativnější společnosti světa. Při výběru se zohledňuje vývoj akcií, tržeb, zisků a patentů v posledních pěti letech. V roce 2014 bylo pořadí první desítky následovné ‒ Apple, Google (tyto dvě firmy se drží na čele žebříčku již několik let), Samsung, Microsoft, IBM, Amazon, Tesla Motors, Toyota Motor, Facebook a Sony.
V průzkumu BCG se uvádí, že vytvoření převratných produktů, podnikových procesů nebo nových podnikatelských modelů nevznikne přes noc ani jako výsledek náhlého osvícení na inovačním workshopu. Je to výsledek dlouhodobé orientace, vytvoření inovačního prostředí v celé organizaci, ochoty riskovat, podpory a rozvoje talentů ve firmě. Klíčovou roli v inovačním procesu v podnicích mají správní lídři v jejich vrcholovém vedení.
Jiná analýza inovačních projektů ukazuje, že
- přes 80 % inovačních projektů je neúspěšných ještě předtím, než se dostanou na trh;
- přes 80 % inovačních projektů, které se dostanou na trh, je neúspěšných;
- přes 90 % inovací je uvedeno na trh pozdě, mají překročený rozpočet nebo mají nižší kvalitu, než bylo plánováno;
- náklady na 97 % patentů se nevrátí zpět.
Vyplývá z toho, že jsou inovace rizikový byznys ‒ pro odvážné, pro ty, kteří rádi překonávají výzvy (pozor – nejde o výzvy evropských projektů!), pro blázny a nadšence, kteří jsou ochotní desetkrát zkrachovat a založit deset dalších firem, jen proto, aby změnili tento svět. Inovace jsou byznys pro lidi, kteří mají rádi vzrušení, změnu, riziko, dobrodružství. Ne pro ty, kteří milují teplé kanceláře a pocit bezpečí. O inovacích by proto měli diskutovat a rozhodovat podnikatelé, a ne úředníci a akademici.
„Chcete-li vytvořit inovační prostředí, najděte inovační lidi, poslouchejte je a dělejte to, co říkají,“ tvrdí Arthur D. Levinson, ředitel biotechnologické společnosti Genetech Inc. My posloucháme úředníky, kteří si myslí, že inovace se dají sít jako obilí na sovětských kolchozech.
Známý profesor z Fordham University Milan Zelený definuje inovace následovně: „Inovace jsou taková kvantitativní nebo kvalitativní zlepšení produktu, procesu nebo podnikatelského modelu, která významně přidávají hodnotu zákazníkovi, podniku a nejlépe oběma stranám současně. Jestliže se přidaná hodnota realizuje až při trhové transakci, inovace sama tedy vzniká na trhu, ve chvíli prodeje. Vlastně ji realizuje zákazník. Proto se inovace zásadně liší od invence, od vynálezu, patentu nebo zlepšovacího návrhu – ty mohou zůstat nerealizované, v trezoru, ve skladě, v papírech, na patentovém úřadě…“
Na otázku, zda programy Evropské unie směřující k podpoře inovací jsou dostatečné na to, aby byla Evropa konkurenceschopná vůči USA a asijským zemím, profesor Zelený odpovídá:
„Nemyslím si to. Inovace vznikají v podniku, ne na ministerstvu nebo v grantových byrokraciích EU. Podpora inovací není otázkou peněz, ale motivace vyniknout. Inovace ani kvalita nevznikají na základě předpisů, standardů a norem, ale na základě péče o zákazníka. Na to je třeba znát svého zákazníka, nejen „svého“ byrokrata. USA a Asie (Čína, Japonsko, Tchaj-wan, Korea, Singapur, Indie) mají velkou výhodu, že nemají EU. Proto nemají s konkurenceschopností problémy: protože umějí nejen konkurovat, ale i spolupracovat, vytvářet alianční sítě s cílem maximálního uspokojování zákazníka, nejen úřadů.“
Představme si, že neexistují evropské fondy, žádné granty a daňové úlevy – a začněme se chovat jako skuteční podnikatelé a inovátoři. Nejlepší řešení vznikají, když jsou splněny dvě podmínky:
1. omezení (limitované zdroje a čas);
2. koncentrace na podstatné (vytvořit výjimečné řešení, které nás zachrání – vzpomeňte si na příběh Apollo 13).