S kolegy jsme zažili případ, kdy jsme byli pozváni za účelem jakési oponentní analýzy situace podniku v problémech, a když jsme do podniku vyrábějícího obráběcí stroje přijeli, majitel odletěl neznámo kam (a nebral telefony), představenstvo se rozprchlo a naprostá většina top managementu rezignovala. Zaměstnanci několik týdnů bez výplaty, dodavatel elektřiny oznámil odpojení silového přívodu do výroby během 24 hodin a všichni čekali, co bude. Jen fontána před vchodem do budovy ředitelství tryskala, jako by se nic nedělo.
V jiném případě výrobce a dodavatele automobilových komponentů kategorie Tier1, který jeho zahraniční vlastník „dokormidloval“ do úpadku, byl podnik vystaven významným hrozbám jak od odběratelů – tedy pokud by přerušil z jakéhokoliv důvodu dodávky „just in time“ – tak i od dodavatelů surovin i služeb – pokud okamžitě neuhradí, nebo alespoň nezačne významně hradit splatné dluhy. Jedna spediční firma, která nedostala zaplaceno, dokonce svými vozy zablokovala výjezd ze závodu, aby nebylo možné expedovat ani to, co ještě bylo ve skladech. Tím si chtěla vymoci přednostní právo na úhradu svých pohledávek. Řidič i s klíčky od zamčeného kamionu odjel a majitel spediční firmy po telefonu vzkázal, že vozidlo má poruchu převodovky a jakákoliv manipulace s ním není možná, než dorazí údajně objednaný náhradní díl kdesi z tramtárie.
Tato situace podniku se nedá utajit, byť se o to řada majitelů v podobných chvílích naivně snaží. Věřitelé se snaží zachránit své pohledávky, protože už zpravidla ztratili poslední špetky víry, že dostanou zaplaceno. Banky mají pro tyto situace připravené speciální nástroje – týmy – jsou tedy v jakési relativní výhodě, oproti ostatním věřitelům z řad dodavatelů. Zejména ti menší – kooperanti a dodavatelé různých služeb – jsou situací značně zaskočeni a myslí si, že když řádně a poctivě dodávali, musí přece dostat zaplaceno, nebo alespoň vráceno dodané zboží zpět.
Odběratelé a „průmysloví“ zákazníci posílají do podniku jeden audit za druhým a začínají se starat o co nejrychlejší přesměrování odběrů k jiným dodavatelům, a to včetně překotného odvozu již vyrobeného zboží či speciálního nářadí.
Mezi zaměstnanci je panika, přičemž zpravidla velká většina z těch nejlepších už v daný okamžik v podniku není. To jsou ti, kteří cítili neřešitelné problémy podniku už dopředu, a přesto, že na ně majitele či vedení třeba opakovaně upozorňovali, nebyli dostatečně vyslyšeni. Zbývající zaměstnanci krachujícího podniku cítí, že jejich okolí, zejména na malém městě nebo na vesnici, se na ně začne dívat jinak – s lítostí, či někdy i s pohrdáním.