Role technické univerzity v udržitelné společnosti, doc. Vladimír Duchek, ZČU

MM: Jak náročné je vést fakultu?

V. Duchek: Je to manažerská role jako každá jiná. Avšak vysoká škola je ze své podstaty samosprávná organizace a má svá specifika v tom, že její řízení je opřeno o vyjednávání. Jsme ve svých rozhodnutích vázáni na spolupráci s Akademickým senátem a Vědeckou radou, a to jak na úrovni fakulty, tak i univerzity.

MM: Co vás stojí nejvíce úsilí, a co naopak přináší radost a uspokojení?

V. Duchek: V dnešní době je pro vysokoškolského pedagoga a vedoucího pracovníka na univerzitě velmi podstatnou součástí jeho pracovního života úřední agenda, která je vyvolána snahou o získání národních či mezinárodních grantů na náš provoz. Samozřejmě chápu, jelikož se jedná o veřejné prostředky, snahu donátorů svázat získání dotací pravidly, ale velmi často jsou tato pravidla komplikovaná a na příjemce kladeny protichůdné požadavky. Agenda s tím spojená je velmi vysilující. Naopak co mě těší – většina pedagogů má tu vlastnost, že se chce setkávat s mladými lidmi, hovořit s nimi a podělit se o svůj pohled na svět, životní příběh. Je to nepřenositelná zkušenost, kterou zažíváme jen my učitelé. V mém životě mám mnoho vzpomínek na skvělé učitele, kteří například při technických přednáškách recitovali poezii. Buďme rádi a vděční za tento kouzelný svět.

MM: Proč jste po působení ve výrobní, obchodní sféře a ve veřejném prostoru – to vždy v kombinaci s externí pedagogickou činností – nakonec zakotvil v akademickém prostředí?

V. Duchek: K externí spolupráci s akademickým prostředím jsem se již jako mladý muž v 90. letech dostal na podnět prof. Sovy ze zdejší Katedry technologie obrábění, které jsem i já absolventem. Postupně jsem vedl cvičení, posléze přednášel, vedl bakalářské a diplomové práce, zvyšoval postupně své akademické vzdělání, a tak zakotvení na univerzitě na plný úvazek bylo pro mne přirozeným a logickým vyústěním mé dosavadní profesní kariéry. Je to přirozená součást mého odborného života. Mnoho dalších mých kolegů, kteří působili ve vedení zdejších firem, na pozicích technických ředitelů či projektantů, následně přišlo na univerzitu a své nabyté zkušenosti předávají mladým lidem. To je naše devíza, kterou studentům nabízíme. Plzeňská technika totiž byla vždy silně opřena především o spolupráci se Škodou, a následně dalšími podniky, které zde v regionu po její restrukturalizaci vznikaly, mj. i v průmyslové zóně Borská pole, na jejíž výstavbě jsem se svého času podílel.

MM: Jakou úlohu podle vás hraje současná univerzita ve společnosti? Jak se historicky vyvíjí vnější pohled na ni?

V. Duchek: Univerzity vždy hrály ve společnosti klíčovou roli. Jak se ale postupem času měnilo jejich vnější prostředí, musely na to reagovat. Bylo období, kdy se univerzity primárně zaměřovaly na humanitní a teoretické vědy, ale jak společnost procházela od průmyslové transformace až po znalostní ekonomiku, tak i ony měnily svoji strukturu. Role vysoké školy ve společnosti je nenahraditelná především z hlediska technologického rozvoje. Za klíčový dále považuji vliv pedagoga na osobní a odbornou profilaci studenta. Vysokým technickým školám se díky vstupu ČR do evropských struktur dostalo masivních finančních prostředků pro investice do vybavení. Nyní školy disponují excelentními laboratořemi se špičkovou technikou, kterou jak využívají studenti, tak slouží i pro spolupráci s praxí. Škola se tak stává určitým akcelerátorem hospodářského rozvoje.

MM: Jaký vidíte vývoj univerzity v následujícím období a jaké případné překážky jí na této cestě stojí?

V. Duchek: O bariéře v podobě administrativních úkonů, které jsou na nás kladeny, jsem hovořil již v úvodu. Největším problémem v současné technické, ale i přírodovědné a lékařské výuce na vysokých školách je nezájem mladých lidí tyto obory studovat. Jsme s tímto bohužel konfrontováni každý rok. Hodně se hovoří o marketingu v podpoře technického vzdělávání, ale jsou to často plané řeči. Hlavní problém vidím v absenci finančního řízení zájmu uchazečů o studium perspektivních oborů ze strany státu. To je úloha, kterou my ve školách suplovat nedokážeme, a ani nechceme.

MM: S jakými znalostmi k vám na univerzitu mladí lidé přicházejí a co si po absolvování do praxe odnášejí?

V. Duchek: V zásadě k nám přicházejí dva typy studentů – ze tří čtvrtin to jsou absolventi průmyslovek a čtvrtina gymnazisté. Každý student je na studium připraven jinak. Gymnazisté mají excelentní znalosti matematiky a fyziky, a chybí jim znalosti technické a technologické. Ale díky možnostem skladby předmětů v první části studia si mohou tyto neznalosti v rámci volby předmětů doplnit a rozdíly se postupně eliminují. Proto ani nerealizujeme přijímací řízení do bakalářského stupně, jelikož první roky samotného studia jsou jeho určitou formou a prověří schopnosti a předpoklady daného studenta. A naopak absolventi středních odborných škol mají v rámci bakalářského stupně možnost doplnit si znalosti matematiky a fyziky na požadovanou úroveň. Moderní strojařina je založena na elektricko-mechanických zařízeních a opírá se o aplikaci výpočetní techniky. Tomu pak odpovídá koncept navazujícího magisterského stupně naší fakulty. Úkolem moderního strojního inženýra je řešit problémy a rozhodovat se. Celá řada zadání nemá jednoznačné řešení, a tak je důležitá správná interpretace výpočtů a modelů pro praktické využití. Těší mě, že se přesvědčujeme o schopnostech našich studentů takto postupovat při řešení diplomových prací.

MM: Plzeňský region je velkou příležitostí pro profesní uplatnění v praxi. Jak se vám přes tento fakt daří držet akademický sbor na potřebném stavu a úrovni?

V. Duchek: Zájem odborníků o působení na naší fakultě vidím celkem pozitivně. Buď po absolvování doktorského studia mladí lidé zůstávají a pokračují v započaté kariéře pedagogicko-výzkumné a pracují na projektech pro průmysl, nebo k nám přicházejí odborníci z praxe v průběhu své pracovní kariéry. Všem pak samozřejmě nabízíme možnost zapojení do mezinárodních projektů, díky kterým mohou sdílet své zkušenosti s odbornou komunitou, a z ní pak i čerpat poznání.

MM: Kde je dnes, z celosvětového pohledu, Evropa ve svém postavení v oblasti inovací a technologických lídrů? Proč postupně ztrácí oproti ostatním regionům světa?

V. Duchek: Německo, speciálně Bavorsko, stále patří mezi nejsilnější evropské ekonomiky. S celou řadou subjektů máme přeshraniční spolupráci. Jako brzdu evropského ekonomického rozvoje spatřuji především rigidní pracovní právo. Zaměstnavatelé a jejich management jsou brzděni v reakci na vývoj požadavků na trhu. To je dle mě zásadní problém. Evropský trh práce s liberálním trhem USA je absolutně nesrovnatelný. Druhým problémem je míra zdanění jak zisku, tak i výnosu z dividend. A samozřejmě míra administrace podpory výzkumu a vývoje, o které jsme již hovořili, je další bariérou evropského rozvoje. Nemluvě pak o chybném hodnocení inovačního výstupu primárně formou publikací v impaktovaných časopisech, nikoliv transferu do praxe.

Všichni dobře víme, že v čele technického rozvoje v době Emila Škody stáli inženýři. Dnes často vidíme, že lidé, kteří o matematice a fyzice mnoho nevědí, v důsledku určují, co firma bude vyrábět, například zákazem spalovacích motorů. To je cesta k nesvobodné ekonomice a neliberálnímu trhu.

MM: Jak by se podle vás měla Česká republika lépe prosadit v globálním vysoce konkurenčním světě?

V. Duchek: Je zřejmé, že se celosvětový obchod koncentruje do několika regionů. Evropská integrace je pak přirozenou reakcí na tento fakt a české firmy se stávají součástí tohoto procesu. Na Plzeňsku to vidíme na každém kroku. Důležité ale je, v jaké formě tuzemští výrobci do této integrace přistupují. Zdali jako výrobci finálních produktů, nebo subdodavatelé v rámci výrobního řetězce. Naštěstí v našem regionu produkujeme finální výrobky od vývoje přes výrobu, prodej až po servis. Jedná se například o kolejová vozidla, energetická zařízení či obráběcí stroje. A to vše vytváří vysokou přidanou hodnotu potřebnou pro náš rozvoj na rozdíl od regionů, kde působí firmy vyrábějící dle dodané výkresové dokumentace.