Role technické univerzity v udržitelné společnosti, Doc. Milan Edl, ZČU v Plzni

MM: Jak náročné je vést fakultu?

M. Edl: Otázka je poměrně jednoduchá, ale odpověď na ni již složitější. Je to určitě o každodenní operativě řešení problémů, o komunikaci s kolegy z univerzity i z průmyslové praxe, z veřejné správy, samozřejmě i se zahraničními partnery. Za těch osm let, co fakultu vedu, se toho mnoho změnilo, a to s ohledem jak na nárůst administrace, tak i potřebu integrace nových úředních postupů. Nicméně přesto, že jsou to záležitosti často velmi náročné, dělám je rád.

MM: Co vás stojí nejvíce úsilí, a co naopak přináší radost a uspokojení?

M. Edl: Často si vzpomenu na svoji babičku, která říkala, že nejhorší je práce s lidmi. A měla pravdu. Časově mě velmi zaměstnává e-mailová komunikace a z ní plynoucí delegace následných úkolů. Dále pak vytváření a revize velkého objemu dokumentů, které od nás legislativa, zákony a projektoví partneři vyžadují. Je to práce nejen z pozice děkana, ale i odborného pracovníka. Bohužel tento druh práce stále narůstá, a často bere chuť a sílu do dalších úkonů. Ale jsou to věci, které je nutné udělat a kompenzuje je práce se studenty na výuce, jejich zvídavé dotazy, polemiky, někdy i vzdor, hledání řešení. To si myslím, že jsou momenty, které dobře odvedenou prací člověka naplňují. Také jsou to často při promocích rozzářené oči studentů a jejich rodičů a prarodičů, někdy i slzy dojetí.

A když se s absolventy potkáme po letech, tak nám poděkují a řeknou, že to bylo fajn. Snažíme se s nimi udržovat pracovní kontakty, jsou členové státnicových komisí. Jednatele a ředitele firem oslovujeme s účastí do Průmyslové rady, a následně s nimi konzultujeme naše profesní aktivity směrem do praxe atd. Je to dlouhodobá práce, za kterou jsme vděčni, a jsme rádi, že se nám lidi z praxe daří zase zpátky dostávat do vzdělávacího procesu. A v závěru jejich pracovní kariéry jim nabízíme pracovní úvazek na fakultě, aby nabyté zkušenosti jednak předávali studentům na univerzitě, tak i uplatnili při řešení výzkumně vývojových projektů ve výzkumných centrech.

MM: Proč jste si svou profesi zvolil v akademickém prostředí, a nikoliv v praxi?

M. Edl: Pravděpodobně ten zlom, kdy jsem se rozhodl pro akademickou cestu, nastal během doktorského studia. Obor průmyslového inženýrství a managementu, a zejména odborníci a mí mentoři, jako byli prof. Zelenka, prof. Košturiak a prof. Gregor, mi ukázali směr, jak vyjít z nudného akademického prostředí. Tento obor má totiž velmi blízko k průmyslové praxi, výrobnímu provozu, novým technologiím, digitalizaci atd. Zjistil jsem, že je pestrobarevný právě díky silné komunikaci s profesními komorami, odbornými sdruženími, zahraničními partnery atd. Nejedná se o klasické akademické prostředí v tradičním pojetí, ale právě díky velké otevřenosti umožňuje člověku rozvíjet se různými směry. Provázanost s průmyslovou praxí nabízí velký profesní a osobní rozvoj.

MM: Jakou úlohu podle vás hraje současná univerzita ve společnosti? Jak se historicky vyvíjí vnější pohled na univerzitu?

M. Edl: Určitě se asi shodneme na tom, že hraje zásadní roli. Pokud se zamyslíme nad významem slova univerzita, cítíme zde kontext se všestranností. To je právě to, co univerzitu dělá univerzitou. Není to jenom o vzdělávání či o výzkumu a vývoji, ale i o společenské roli. Univerzitu chápu jako určitý maják ve společnosti, který z jedné strany průmyslovým partnerům nabízí absolventy a vývojové projekty, což v podstatě funguje v určitém režimu klasického byznys modelu, a na druhé straně je zde prostor pro rozvoj společnosti, filozofické debaty o směrování vzdělávání. Tomuto říkáme třetí, společenská role univerzity. Univerzita samozřejmě vzdělává ve svých třech stupních – bakalářský, magisterský a doktorský. Máme úspěšná výzkumná centra, která plní roli spolupráce, a to jak se zmíněnou průmyslovou praxí, tak i v rámci mezinárodních projektů nejen s přeshraničním Bavorskem, ale i s evropskými a světovými univerzitami, například v Japonsku. Toto vše je velice důležité pro propojení výzkumně vývojových aktivit právě s těmi vzdělávacími. Jedno bez druhého nemůže existovat a je úžasné, že díky těmto vazbám se studenti dozvědí o špičkovém výzkumu, který je řešený pro reálnou praxi.

MM: Jací studenti na univerzitu přicházejí a jací ji opouštějí?

M. Edl: Dlouhodobě se všichni potýkáme s důsledky demografického propadu, který u nás nastal na přelomu milénia. Vývoj se naštěstí zlomil a střední školy již mají možnost výběru žáků, kteří k nim nastupují. Bohužel stávající systém financování vysokých škol je přímo úměrný počtu přijatých studentů, což má samozřejmě za následek rozsáhlé konsekvence. Myslím si, že úroveň studentů, kteří k nám přicházejí ze středních škol, by mohla být lepší. My však musíme zachovat úroveň našich absolventů. Nemůžeme se s tímto faktem pouze smířit, a proto se snažíme vyvíjet celou řadu mimoškolských aktivit zaměřených na žáky základních a středních škol. V Plzni postupně vzniklo několik sdružení a organizací, které svými aktivitami cílí stejným směrem jako my. Společně se nám daří pracovat s mládeží. Každý má talent na něco jiného a je potřeba jej včas odhalit a prohlubovat jej. Zde spatřuji další roli univerzity, a to v propojování studentů středních a vysokých škol například při společně řešených projektech.

MM: Jaká je současná úroveň akademického sboru, s jakými možnostmi profesního růstu a sebevzdělávání?

M. Edl: Personální rozvoj patří k tomu nejdůležitějšímu, ale i nejtěžšímu, co je třeba v každé organizaci realizovat. Naši studenti, bohužel z tohoto hlediska pro nás, jsou již často dva roky před ukončením svého studia zaměstnavateli rozebraní. Ale je to přirozený důsledek naší výuky směrem k praxi, kdy jsou studenti již v rámci řešení svých projektů a závěrečných prací úzce na průmyslovou praxi navázáni. Vzájemná vazba vyústěná v pracovní poměr vzniká i díky brigádám ve firmách. Já toto všechno považuji za velmi důležité. Studenti již během studia získávají potřebné praktické zkušenosti. A to vše za cenu, že je firma získá a nám zde na fakultě nezůstanou pro náš další personální rozvoj. Na druhou stranu jsou studenti, kteří přes toto všechno nakonec dají přednost setrvání na fakultě a v rámci doktorského studia zůstávají v našich výzkumných centrech a posilují i akademický sbor. Zde se nám potvrzuje fakt, že výzkumná centra hrají pozitivní roli v oblasti realizace výzkumu a vývoje, a tím i v profesním růstu personálu. Budování jejich znalostních a odborných kompetencí má v důsledku velice pozitivní vliv na rozvoj fakulty. Časem se k nám vracejí i lidé z praxe, aby své zkušenosti zúročili v akademickém prostředí a předali je studentům. Samozřejmě akademické prostředí nemůže nabídnout takové platové ohodnocení jako byznys, ale snažíme se to kompenzovat zase jinými benefity a výhodami.

MM: Co podle vás způsobilo postupné rozevírání nůžek mezi technologickými firmami evropskými, americkými a asijskými? Jak tento trend ovlivnila koronavirová pandemie?

M. Edl: Ještě před příchodem covidu jsem upozorňoval na transformaci, která nás nevyhnutelně čeká. To, co následně přišlo, bych nenazýval krizí, protože se po jejím odeznění nevrátíme do původního stavu. Jsme součástí společenské transformace do úplně jiné úrovně, kdy mj. dochází k vysokému nasazování digitálních technologií. A zde si myslím, že právě americké a asijské firmy tuto příležitost uchopily dříve než Evropa. A to ještě dávno před rokem 2020. Softwarové společnosti mají úplně jinou přidanou hodnotu než tradiční průmyslové výrobní firmy, které samozřejmě do sebe aplikují digitální technologie, autonomní systémy atd. Avšak nejsou jejich tvůrci, ale „pouhými“ uživateli.

Ze statistik je patrné, jak Evropa ztrácí. Otázkou je, co se s tím dá dělat. Často říkám, že řešení problému je o odvaze. O odvaze například po absolvování školy nenechat se zaměstnat, ale jít rovnou podnikat, jak to právě vidíme u amerických či indických nebo singapurských studentů. Opět se zde vracím ke zmíněné práci s talenty – mít odvahu pouštět se do nových věcí, např. zakládat startupové firmy. Z průmyslové praxe máme často feedback, že absolventům schází zdravé riziko a osobní nasazení, i přes skutečnost jejich vysokých odborných znalostí. Možná tu chybí ten baťovský pohled na svět – umět lépe prodat výsledky naší práce. Jít do toho rizika, vnímat příležitosti. Tak to vidím já.

MM: Jak jsou vaši absolventi kompatibilní s požadavky světových firem a uplatňují se v mezinárodním prostředí? Vím, že máte přeshraniční spolupráci s bavorskou stranou.

M. Edl: Myslím si, že kompatibilní jsou a svědčí o tom i fakt zájmu o ně ještě před ukončením studia, který jsem již zmínil. V Plzni a okolí působí firmy z oblasti strojírenství, energetiky, dopravy. Dělají se zde světově známé výrobky – od tramvají, lokomotiv přes elektrárny, obráběcí stroje až po automobily. A zde všude naši absolventi mají uplatnění. Cesta vzdělávání ale nekončí po pěti letech na univerzitě, ba právě naopak. Proto je důležité, aby náš absolvent byl připraven na celoživotní vzdělávání a celoživotní učení se. Aby v něm škola tyto předpoklady iniciovala a vytvořila. Musíme reagovat na změny na trhu práce. Připravovat lidi na profese, které v době jejich studia ještě neexistují. To vše by mělo být naprosto přirozené. Na druhou stranu, současná doba je velmi rychlá a přes zavádění veškerých high-tech technologií musí vždy člověk stále zůstávat člověkem. Vstřebávání potřebných návyků vždy nějakou dobu trvá. Technologické změny jsou revoluční a rychlé, a my se jim musíme přizpůsobovat a učit se novým věcem. Na to by nás měla škola umět připravit.

MM: Děkujeme vám za rozhovor.