Tvorba obráběcího stroje, část 2 - všemocný lidský činitel

Zatím nikdo na světě nezrealizoval výrobní firmu, která by neměla žádnou lidskou obsluhu. Tím myslím liduprázdnou firmu. Je to špatně, anebo dobře? To je spíše filozofická otázka a my se chceme zabývat úvahami o tom, jak se pracovníci destruktivně, ale i pozitivně podílejí na tvorbě obráběcího stroje.

Nevím jak vy, ale já osobně pracuji především proto, abych si vydělal na živobytí a mohl prostřednictvím peněz realizovat své i rodinné představy a touhy. Pokud k tomu připočtu i to štěstí, že mne práce baví, pak si myslím, že je to ideální. Ovšem jiného kolegu v té stejné firmě to bavit nemusí. Jiný naopak chodí do práce s odporem a je mu zle, pokud uvidí bránu podniku. Další má stejné důvody jako já. Vzhledem k tomu, že Gaussova křivka platí i v běžném životě, na rozdíl od některých jiných matematických záležitostí, na kterých se dokážou živit desítky lidí, tak se nevyhnete tomu, aby lidé okolo vás měli jiné motivace než vy. Toto nezměníte, nepředěláte a ani nedoporučuji s tímto faktem bojovat. Je třeba se s tím smířit a brát jako fakt.

A v tom je jádro problému. Ten živý organismus, kterému se říká průmyslový podnik, je díky neúprosné pravdě Gaussova rozdělení složen z lidí s rozdílným chápáním jeho podstaty a poslání. A tak někdo systematicky rozkrádá, jiný zvelebuje, jiný chodí s radostí do práce, další je pak netečný ke všemu. Všichni by ale měli vytvořit jedno dílo, za které bez výjimky budou dožadovat to, na co mají podle nich velké právo, a to mzdu. Jak tuto nevyhnutelnou skutečnost skloubit, aby to vyšlo? Metody jsou různé, cesta k cíli je různá a jiná podnik od podniku. V Japonsku a v USA to bude jiné než v Evropě. Z velké části je to ovlivněno osobnostními vlastnostmi jednotlivců a jejich morálním kreditem. V průmyslovém podniku při tvorbě obráběcího stroje se sejdou lidé s různou motivací ke svým činům, které vyplavou na povrch při běžné činnosti a krizových situacích.

Toto je skutečnost, kterou mnozí vrcholoví manažeři opomíjejí a často na ni zapomínají. Pokud se vytrácí „lidská“ stránka z jejich jednání a přistupuje se pouze direktivně slovy musíš, nařizuji ti to, vykonej, proveď, rychle udělej, pak je destrukce zaručena. O konstruktérech někteří generální ředitelé mluví jako o velké nutnosti, ale jenom navenek. Uvnitř firmy direktivně trvají na jimi stanovených nereálných termínech při vývoji a stavbě prototypů, bazírují na předem odhadnutých nákladech, neuznají problémy vznikající při jejich stavbě. Chybí jim technická empatie a jsem přesvědčen o tom, že i obyčejná lidská empatie. Jako by si v tu chvíli neuvědomovali, že na jeden úspěšný prototyp se běžně v konstrukci obráběcích strojů dva až tři nepovedou.

Tato zvláštní skupina lidí se v podniku projevuje nejviditelněji. Mluvím o obchodnících, o lidech, kteří znají svůj produkt, jenž prodávají a předvádějí potenciálním kupcům, a mají také obchodní talent. Ti druzí, kteří si myslí, že jsou obchodníci, umějí být schopní všeho, aby zakryli svoji neschopnost. Slíbí zákazníkovi i nemožné, splní mu každá, i nereálná přání. Zákazník je doslova jeho pánem v pravém slova smyslu. A to je chyba. Tento rádoby obchodník, kterého bych spíše nazval hokynářem, zapomíná na to, že je nutné přesvědčit zákazníka o vzájemné spolupráci. V opačném případě tento hokynář sice získá objednávku na stroj, ale způsobí ve firmě nemalé problémy, spočívající v tom, že v konečném důsledku bude zakázka prodělková a všichni ve firmě budou mít značné problémy se splněním přání. Konstruktéři vyvíjejí desítky nových variant a provedení stroje, technologové a lidé z výroby je neumějí vyrobit, montáž smontovat. V průběhu celé akce, kdy jsou realizována zákazníkova přání, potvrzená a slíbená hokynářem, je nutná spousta speciálního nářadí a přípravků, nadlidského úsilí ostatních útvarů. A výsledek? Stroj je prodán se ztrátou a nedodržením termínu.

Toto je ve výrobních firmách někde zatracovaná, někde opěvovaná skupina lidí. Jsou to lidé, kteří mají před sebou na začátku práce často čistý monitor počítače, znají a to mlhavě, přání zákazníka. Na jejich činnosti jsou závislé další podnikové útvary. Všichni čekají na výkresovou dokumentaci. Tito pracovníci mají velkou smůlu. Dost dobře nezakryjí svoji činnost, protože tím, že ostatní potřebují jejich výstupy (výrobní a montážní dokumentaci), je na ně v celém procesu vidět. Ono české přísloví, že pod svícnem je největší tma, neplatí. V tomto psychickém tlaku a někdy i teroru, pochopitelně vznikají chyby. Neempatičtí manažeři dokonce požadují bezchybnost dokumentace, málo změn v průběhu realizace stroje ve výrobním závodě. Často je to velká lidská tragédie, poněvadž velmi talentovaní jedinci těmto technickým surovcům podlehnou a raději z firmy odejdou.

Podotkněme ještě ten fakt, že i v konstrukčních kancelářích podniků jsou mezi konstruktéry jedinci, kteří jsou technickými devianty. Plní si svá úchylná technická ega a plně se to podepisuje na jejich výkresech. Vylepšují i to, co by vylepšovat nemuseli, stavějí si zbytečně vysoké technické cíle, které nikdo nepožaduje. A přitom věří, že konají pro zbytek firmy dobro. To je však velký omyl. Někdy obzvlášť technicky vyšinutí jedinci mají dokonce radost, jak pod pláštíkem přisluhování hokynářům slíbí náročná technická díla v nereálných termínech dodávky. Konstruktéři prožívají ve výrobních firmách ještě jednu ne zcela záviděníhodnou roli. Pokud se vyskytnou problémy ve stavbě strojů, aniž by se muselo jednat o prototyp, volají je ke každému problému na dílně. Konstruktér se dostává do role pátrače, aby zjistil, že někdo jiný zanedbal svoji povinnost.

Skupina lidí, která má zajistit to, co konstruktéři předepíší ve výrobní a montážní dokumentaci jako nakupovanou subdodávku. K tomuto úkolu lze přistupovat různým způsobem. Pasivně čekat, až mi konstruktér sežene různé dodavatele, anebo vyvinout dostatečnou aktivitu při jejich vyhledávání sám. V některých podnicích tyto pracovníky nazývají strategickými nákupčími. Nevím, co to má společného se strategií, ale jedna věc je pravdivá. Pokud nákupčí sám od sebe začne bez předchozí konzultace s konstruktéry nahrazovat to, co předepsal, tak se to projeví později v sestaveném stroji. On však při hledání chyby mlčí, protože domněle sehnal to, co měl. Jenom opomenul zmínit svoji mnohdy zbytečnou aktivitu. Zažil jsem ale nepřekonatelné týmy konstruktérů a nákupčích, kteří spolu vzácně spolupracovali tak, že to mělo vynikající dopad do celé zakázky. Další pravda je, že velké korporace mají poněkud jiné vyjednávací pozice než menší firmy. A zde by se měla projevit schopnost strategického nákupčího.

Na těchto pozicích většinou působí ekonomicky vzdělaní lidé. Tito drábové a hlídací psi ekonomičnosti zakázky jsou nejméně příjemnými lidmi při výrobě obráběcího stroje. Nemilosrdně a bez kompromisů hlídají výši nákladů. Na druhé straně je až s podivem, kolik těchto ekonomicky vzdělaných lidí si myslí, že rozumí strojírenské výrobě. Pod pláštíkem hlídání nákladů zasahují, a to i nesystematicky, do konstrukce, výroby, nákupu. To je někdy na škodu celé věci. Ke své práci zejména projektoví manažeři využívají podnikové informační systémy, kde jsou zakázky naplánovány. Gantovy diagramy, úsečky jednotlivých milníků jsou termínovány. Tito lidé zapomínají na jeden fakt, když slepě bouchají pěstí do podnikových stolů na počítačem vytisknutých termínech. Všechno tvoří lidé – i ta data do informačních systémů zanášejí lidé. Jak přesně a hlavně reálně jsem data zanesl do počítačů, tak reálné a přesné výsledky dostanu.

Výrobní dělníci jsou lidé, kteří mají plné informace o tom, co mají dělat. Dostanou totiž od technologa postup, od nákupčího materiál, nástroje a pomůcky. I přesto je možné mnohé zkazit. Pokud výrobní technolog zvolí nevhodný postup výroby, nástroj anebo upnutí polotovaru, je nutné součást několikrát vyrábět znovu. Tady je zcela fatální ta skutečnost, zda byla dodržena technologická kázeň, zejména použití konstruktérem předepsaného materiálu. Často se v rámci rychlosti použije ten materiál, který je zrovna po ruce. Tím, že to nikdo nekonzultoval, je zaděláno na velký průšvih. Další skutečností je vědomé pouštění zmetků do montáže, při čekání na to, že je kontrola neodhalí. Kromě těchto špatných lidských profesních vlastností jsou ve výrobě i kladné. Jedná se o schopnost vyrobit na méně přesném stroji přesnou součást, jak předepisuje konstruktér – to je fortel k nezaplacení.

Pracovníci, kteří mohou vše zkazit. Proč? Jsou na konci celého řetězce tvorby obráběcího stroje. Snahu obchodníků (nikoliv hokynářů), konstruktérů, nákupčích, projektových manažerů a finančníků a v neposlední řadě lidí z výroby mohou pohřbít. I zde jsou nutní lidé, kteří samostatně tvoří a přemýšlejí, protože vše v předvýrobních etapách při tvorbě výkresové dokumentace nelze dokonale domyslet. Montéři musejí být kreativní zejména při tvorbě prototypů, kde se nelze zákonitě vyhnout technickým problémům. Spolu s konstruktéry tvoří silný tým schopný překonat řadu problémů.

Reakce všech nespokojených zákazníků v první vlně řeší pracovníci servisu. Na kvalitě těchto služeb se vždy ukáže, jak to firma se zákazníkem myslí i do budoucna. Lidé na tomto podnikovém oddělení mají v rukách mnohé. Nevhodné poznámky během servisních zásahů jsou často zdrojem ještě větších problémů pro podnik a jeho produkt, než ve skutečnosti jsou. Zde více než jinde je nutné mít pracovníky s velkým morálním kreditem a loajalitou vůči mateřskému podniku.

Na jednotlivých odděleních podniku souvisejících s tvorbou obráběcího stroje jsem se snažil demonstrovat lidský činitel jak s jeho kladnými, tak i zápornými vlastnostmi. Jako jinde ve společnosti i zde velmi záleží, o jaké pracovníky jde. Největším bohatstvím každé firmy na světě jsou lidé, a pokud jsou to morálně kvalitní i loajální lidé, pak jde o efekt několikanásobný.

Ing. Peter Kormai

peter.kormai@seznam.cz

Služební cesta mne zavedla přes Brno kolem areálu VUT v Brně v Králově Poli. A nestačil jsem se divit. Výšková budova, ještě do nedávna dominanta Brna, se rekonstruuje. To by mne ani nepřekvapilo, ale spíše mi vrtalo hlavou, kam se poděli všichni ti akademičtí pracovníci. Začalo mi to vrtat hlavou natolik, že jsem se spojil se známým, který na VUT pracuje. A světe, div se, co mi bylo řečeno. Výuka není omezena, našly se totiž náhradní prostory, a navíc všichni ti, kdo seděli v této budově, našli azyl jinde v areálu přilehlých budov. No nenapadla by vás otázka, zda prostory co má VUT, nejsou naddimenzované? Podle mého odhadu nejméně tři stovky lidí z této budovy se muselo přemístit jinam. Přitom výstavba nových budov ještě v nedávné době „frčela“ jako o závod. Možná bychom slyšeli sofistikované vysvětlení o potřebnosti prostor z úst představitelů VUT. Je to však rozumné hospodaření s penězi daňových poplatníků?

Jelikož se po vydání prvního dílu snesla vlna dotazů ohledně osoby autora, požádali jsme jej o krátké profesní CV.

Peter Kormai se narodil v roce 1966 v Praze českému otci a italské matce. Jeho rodiče se rozhodli v roce 1968 krátce po okupaci Československa emigrovat do Švýcarska. Zde vystudoval v roce 1989 na ETH Zurich strojní inženýrství se zaměřením na obráběcí stroje. Stal se světoběžníkem a získával praxi u různých strojírenských firem po světě. Nejprve pracoval u Cincinnati Milacron v USA, kde se podílel na konstrukci NC obráběcích stojů. V roce 1994 přešel ke švýcarskému Dixi v Le Locle. Koncem roku 1999 dostal nabídku od japonské Mori Seiki. Zde uplatňoval své zkušenosti z konstrukce v oboru, o kterém se v jeho rodném Československu nic nevědělo, a sice průmyslovém inženýrství. Po skončení svého závazku přešel v roce 2003 k německému výrobci obráběcích strojů Dorries Scharman. Poté střídavě od roku 2006 krátce působil do roku 2010 u DMG, Schiess, italské Pamy.

Předmětem jeho zájmu je konstruování obráběcích strojů, propojování a návaznost konstrukce na ostatní podnikové útvary, průmyslové inženýrství. Nemohl nikde publikovat své závěry a úvahy, protože byl vždy vázán smlouvou o mlčenlivosti, kterou podepsal u svých průmyslových partnerů. Vzhledem k tomu, že ho otec naučil plynně mluvit rodnou řečí, začal se zajímat i o svoji zem, ve které tak krátce po narození pobýval. Tak narazil na časopis MM Průmyslové spektrum, který ho zaujal natolik, že v něm začal po uplynutí závazků k průmyslovým partnerům publikovat.

Kromě toho navštěvoval, aniž prozradil svoji identitu, různé odborné akce na strojních fakultách ČVUT v Praze, VUT v Brně, VŠB – TU Ostrava. Zašel tak daleko, že dokonce chodil na přednášky pro denní studium. Má tedy přehled o českém technickém vysokém školství. Kvalitu českého průmyslového strojírenství sleduje nejenom na veletrzích, odborných akcích, ale i v publikacích a monografiích těch, kdo publikují.

Nyní působí jako poradce pro strojírenské firmy tzv. na volné noze. Střídavě pobývá mezi Českem a Švýcarskem.