Témata
Foto: Martin Tiso

Klíčem k úspěchu je odvaha jít na globální trh s vlastní kůží a produktem

Pavel Diviš je mužem více světů – precizní strojařiny a vysoké byznysové diplomacie. Jako majitel společnosti TGS, předseda Česko-taiwanské obchodní komory a zároveň ambasador Druhé ekonomické transformace vidí trhliny v tradičním modelu českého průmyslu jasněji než většina ostatních. V otevíracím rozhovoru pro MM Průmyslové spektrum mluví otevřeně o tom, proč se z „dílny Evropy“ musí stát sebevědomá mozkovna s vlastním výrobkem, v čem nás brzdí evropská ideologie, proč je pro budoucnost našich technologií zajímavé partnerství s asijskými tygry a v čem by mohla být spolupráce s nimi přínosná.

Tento článek je součástí seriálu:
Otevírací rozhovory vydání
Díly
Roman Dvořák

Je absolventem oboru Strojírenská technologie Fakulty strojní ČVUT v Praze, kde nakonec kombinovanou formu doktorského studia po dlouhých letech nedostudoval (...). V roce 1997 nastoupil do vydavatelství Vogel Publishing na post odborného redaktora vznikajícího strojírenského titulu MM Průmyslové spektrum. V roce 1999 přijal nabídku od německého vlastníka outsourcingovat titul do vlastního vydavatelství. 

Reklama

Podle Pavla Diviše je nezbytné, aby se české firmy vymanily z pasivní role a začaly budovat vlastní kompetence, do kterých se v posledních 30 letech investovalo jen minimálně. Volá po odvaze opustit subdodavatelské závětří a čelit globální konkurenci s vlastními finálními produkty, protože nostalgie po tradici už na světovém trhu neobstojí. Tato transformace vyžaduje nejen technologickou suverenitu a odolnost, ale také nové vnímání průmyslu jako moderního, vysoce inovativního oboru, který je klíčový pro energetiku i kosmický výzkum.

Následující textová podoba rozhovoru je redakčně upravenou verzí živého rozhovoru. Jeho plnou verzi přináší podcastová relace MM Spektrum Podcast, kterou naleznete ve svých oblíbených podcastových aplikací, nebo si ji můžete přímo spustit v níže umístěném přehrávači.


Český průmysl v globálním sevření: Od „dílny“ k mozkovně?

MM: Česká republika se dlouho definovala jako průmyslové srdce Evropy. Kde přesně dnes v globálním řetězci stojíme – jsme stále jen „šikovní realizátoři“, nebo už dokážeme světu diktovat tempo v oblasti finálních produktů a vlastního vývoje?

P. Diviš: Tohle říkáme především my sami o sobě. Je to ale také pohled zvenku? Jak nás vlastně vidí svět? „Šikovní realizátoři“ je výstižné označení pro roli, která nám v 90. letech pomohla dostat české strojírenství do dodavatelských řetězců. Po vyčerpání tohoto modelu však v roce 2026 přemýšlíme, jak se z jejich nadvlády vymanit a co nejrychleji se postavit na vlastní nohy. K tomu jsou ale potřeba větší kompetence než jen schopnost být šikovným realizátorem cizích myšlenek. Do těchto kompetencí podniky za posledních 30 let příliš neinvestovaly a dnes nám citelně chybí.

Pavel Diviš
je majitelem a ředitelem technologické společnosti TGS a jednou z nejvýraznějších osobností současného českého strojírenství. Během tří dekád vybudoval z TGS technologického lídra v oblasti obrábění, který se zaměřuje na komplexní inovace a řešení s vysokou přidanou hodnotou. Vedle řízení firmy působí jako předseda Česko-taiwanské obchodní komory, kde strategicky propojuje domácí průmyslové know-how s asijskými technologickými giganty. Je hlasitým zastáncem Druhé ekonomické transformace, modernizace a transformace České republiky v inovativní ekonomiku, která nám zajistí budoucnost, nikoli jen roli plniče zakázek.
(Foto: Martin Tiso)

MM: Jak se mění strategie českých firem pod tlakem vysokých nákladů na vstupy? Je řešením masivní automatizace, nebo spíše úzká specializace na segmenty, kde cena není primárním faktorem?

P. Diviš: Za určitých podmínek oba tyto mechanismy fungují, ale teď proti nim zároveň působí pokles objemu výroby. Pracuje se jen na jednu směnu, trh je nejistý a nezadává nové výrobky. Finanční svět navíc vidí ve strojírenství stagnaci a investuje jinam. Soukromý subjekt, který je v situaci, že neví, co bude vyrábět příští týden, nemůže investovat do automatizace. To je hraběcí rada. Ekonomika za posledního půl roku sice roste, dokonce kolem 2,8 procenta, ale když se na to podíváte podrobněji, zjistíte, že u nás v průmyslu je většina tohoto růstu na vstupu, tedy na nákladové stránce. Energie, materiál, mzdy. Pokud by zároveň rostl objem výroby, dal by se produktivitou výsledek ovlivnit. Když ale poptávka klesá, investice do produktivity se nevrátí. Současný pokles objemu vidíme velmi jasně a dokážeme ho dobře měřit například podle aktuální spotřeby nástrojů. Ta je v porovnání s loňským rokem zhruba na 80 procentech za celou republiku. Většina evropských pravidel navíc vytlačuje výrobu mimo Evropu. A tomu se z úrovně jednotlivého podniku nedá zabránit, takže jsme v pasti.

MM: Jak moc dnes do rozhodování českých průmyslníků zasahuje „odpojování“ od rizikových trhů a hledání nových spojenectví na Západě i Dálném východě?

P. Diviš: Geopolitika dnes není abstraktní téma pro diplomaty. Je to každodenní realita byznysu. Na úrovni podniků je odpojování součástí obchodní strategie a hledání lepších příležitostí a stability. Někdy může být výhodná jiná dynamika trhu, jiné regiony, nebo i jiné roční období. Ve výsledku je to ale hlavně o schopnosti prosadit se na světovém trhu.

Po 35 letech je čas vykouknout ze subdodavatelského závětří a jít s vlastní kůží na trh. Když víme, co umíme, a víme, že to má ve světě hodnotu, tak s tím ven. Českým firmám často chybí odvaha, kterou naopak vidíme u asijských firem při vstupu do Evropy. A ruku na srdce, emoce typu „srdce Evropy“, „tradice“ nebo „páteř české ekonomiky“ už na světový trh nefungují. Trh chce jasný důkaz, že jste v tom, co nabízíte, opravdu dobří. Pokud nějaký průmyslník takovou hodnotu má, měl by ji ukázat co nejdříve, než přijde někdo rychlejší.

„Green Deal je geniální politický motiv. Racionálně uvažující strojař nebo ekonom může pracovat s ideologií jen tehdy, pokud k ní má připravené realizovatelné řešení.“

Děláme to v době, kdy ve světě naplno zuří obchodní válka, boj o vliv na trzích a deformování tržních podmínek. Státy s nepřátelskými motivacemi získaly obchodní i surovinovou dominanci, aby mohly evropskou závislost využít jako páku k prosazování politických cílů. S tím se na úrovni jednotlivého podniku bojovat nedá a tady Evropská unie selhala. Nechrání nás dostatečně. Tahle situace už dávno přesáhla otázku ekonomického úspěchu. Jde o evropskou bezpečnost a soběstačnost. Green Deal je toho jasným důkazem a ukazuje, kam směřujeme. Čína se na to dívá s velkým uspokojením a aktivně podporuje proces, který vede k oslabování výrobních schopností Evropy.

Motorem lidí v TGS je skutečná vášeň ke strojírenství. A ta je nejen díky zakladateli, Pavlu Divišovi, až hmatatelně přítomná v celé firmě. Další určující aspekt společnosti bezesporu spočívá v „komplexních řešeních“. Toto klišé zde dává smysl, protože ambicí není prodat stroj či nástroj, ale pomoci zákazníkovi realizovat jeho myšlenku – od společného definování zadání přes návrh technologií až po vyladění výroby v reálném procesu. Tuto filozofii v praxi ukazuje i Pětiosý veletrh, který se koná přímo v prostorách firmy TGS v Mýtě. Akce, známá jako Strojírenská inspirace, propojuje ukázky nejmodernějších technologií, CNC řídicích systémů a automatizace s odbornými diskuzemi o budoucnosti oboru. O mezinárodním přesahu události svědčí i loňský ročník, kterého se jako čestný host účastnila Lyndsey Vickers, hvězda globálního portálu MTD CNC. Tato britská expertka, která se dlouhodobě věnuje propagaci špičkového inženýrství, tak pomohla zviditelnit kvalitu českého strojírenství i ve světovém měřítku. (Zdroj: archiv TGS)

MM: Často slyšíme, že Green Deal je pro strojařinu příležitostí. Ale upřímně – není to pro český průmysl, postavený na energeticky náročné výrobě, spíše řízená eutanazie v přímém přenosu? Můžeme konkurovat Číně nebo USA, když hrají podle pravidel ekonomiky, ale my podle pravidel ideologie?

P. Diviš: Ne, ne a ne, nemůžeme. Výstižněji to říct nejde. Green Deal je geniální politický motiv. Racionálně uvažující strojař nebo ekonom může pracovat s ideologií jen tehdy, pokud k ní má připravené realizovatelné řešení. Pro politika je ale ideologie maximum možného. Dokonce je to princip fungování politiky a hledat k ní konkrétní řešení by mu ji jen komplikovalo.

A evropskému politikovi dvojnásob. Co si budeme nalhávat, do Evropy jsme často poslali to, čeho jsme se chtěli zbavit v domácí politice, a tohle je jen jeden z výsledků. Jak to celé funguje? Pro větší pochopení je potřeba podívat se na mechanismus rozhodování Evropské unie. Je to stoprocentně politické těleso, silně ovlivňované lobbingem. V Bruselu je registrováno přibližně 18 tisíc lobbistů. Co tam dělají a kdo je platí? Neznám jediného, který by byl financován českým strojírenstvím a měl za úkol bojovat za naše zájmy. To je pro mě zásadní bod mého průmyslového pesimismu. Všichni do jednoho mají peníze a zadání od globálních firem, ale také od režimů mimo Evropu. Kolik z nich platí Čína, to nevím. Ale z výsledků, jakým je například způsob realizace Green Dealu, se dá leccos vyčíst.

Limity technologií: Kam až lze posunout hranice?

MM: Vidíme posun k multifunkčním obráběcím strojům a hybridním technologiím. Kde jsou dnes fyzikální a dynamické limity současných strojů, které nám brání v další efektivitě?

P. Diviš: Myslím, že fyzikální a dynamické limity jsou už tak obecně známé, že každý výrobce dnes cílí na svůj jasně definovaný tržní segment. Je to velmi dobře čitelné i ze zvolené konstrukce jednotlivých produktových řad a z toho, kam výrobce směřuje. Mezi výrobci strojů už v zásadě neexistují žádná velká tajemství. Je to dáno hlavně metodami konstrukce, používanými softwary pro výpočty a standardizací komponentů, jako jsou lineární vedení, pohony, šrouby, ložiska nebo enkodéry. Nabídka těchto prvků je dnes tak široká, že z nich šikovný konstruktér dokáže v podstatě namíchat jakýkoliv stroj.

Reklama
Reklama
Reklama

Zároveň je ale vidět, že výrobci nemohou jít tímto směrem do nekonečna. Dokonce se snižuje počet výrobců obráběcích strojů a vyhrát to nějakým geniálním nápadem dnes nejde. Naopak se firmy spojují, aby dosáhly efektu z objemu. Hledání rezerv ve výrobě proto v českých firmách vidím spíše mimo samotný obráběcí stroj, tedy v celém procesu výroby. Ve chvíli, kdy jsou dveře stroje zavřené, už toho příliš nezrychlíme. Stabilita výroby má svoji velkou cenu, takže posouvání fyzikálních limitů bych příliš nepokoušel.

Samozřejmě ale existují technologie, které dokážou překvapovat. Teď například objevujeme možnosti HIPování inkonelových kol pro proudové motory dronů. Tam se bavíme o teplotách kolem 800 stupňů a zároveň o 100 tisících otáčkách. Právě tam zkoušíme, kam nás fyzika ještě pustí. A to je docela hezké dobrodružství.

MM: S rozvojem aerospace a energetiky přicházejí extrémně těžko obrobitelné materiály. Jak na tyto trendy reaguje materiálové inženýrství v oblasti nástrojů a kde narážíme na limity jejich životnosti?

P. Diviš: Obecně za Českou republiku se tady mnoho aerospace a leteckých zakázek na trhu neobjevuje. Jsou zde firmy, které mají vlastní výrobu, například Honeywell, Pratt & Whitney a další velká jména, která si s sebou přinesla i vlastní technologii obrábění, ať už jde o keramiku, nebo laser. Tato odvětví diktují extrémně přísná pravidla – pro firmu, která dělá subdodávky do tohoto segmentu, mnoho prostoru pro dobrodružství nezbývá. Speciálně letecká výroba má většinou certifikovaný nejen výrobek, ale i celý proces výroby, včetně materiálů a nástrojů, které přicházejí do styku s materiálem výrobku.

„Po 35 letech je čas vykouknout ze subdodavatelského závětří a jít s vlastní kůží na trh.“

Když ale přijedu do podniku, kde se něco takového dělá, vždy mě potěší vidět technologickou lahůdku v akci. Dostupnost technologií je dnes obrovská a záleží jen na tom, co si kdo vybere. Z čeho mám ale velkou obavu, je to, jak začíná Čína ovlivňovat cenu karbidu. To může způsobit chaos v celé řadě zakázek. Speciálně v automotive byznysu, kde jsou kontrakty uzavírány na roky dopředu a rozhodně nejsou nastavené na větší flexibilitu výrobce. Jakékoli hry s cenou a dostupností nástrojů pak mohou rozhodit celý systém.

MM: S rostoucí inteligencí strojů a CAM systémů hrozí ztráta řemeslného know-how. Existuje zde riziko, že budeme mít skvělé stroje, ale nebudeme rozumět podstatě procesu, když se v systému objeví chyba?

P. Diviš: Z toho zatím strach nemám. A troufnu si to říci za většinu lidí v oboru. Vidím totiž, že každý technolog, obráběč, programátor, prostě každý strojař je hrdý na to, že něco umí, a zároveň to využívá ke své nepostradatelnosti. A ta je hřejivá. Na každém pracovišti je schováno něco, čeho si majitel tohoto fíglu váží, chrání si to a jen tak si to nenechá vzít CAMem nebo AI. Je to zdroj naší hrdosti i radosti z práce. Mimo jiné právě tohle mě strašně baví objevovat, když přijdu do provozu. Je to v každé firmě, a speciálně v těch velkých tradičních je to vidět už od vrátnice. Na jednu stranu je to krásné. Zároveň to ale funguje jako brzda rozvoje, protože nový přístup a nové technologie tyto fígle často jednoduše přeskočí. Jsme prostě šikulové.

MM: Všichni mluvíme o přechodu k ekonomice s vysokou přidanou hodnotou. Ale ruku na srdce – není náš státní aparát a daňový systém pořád nastaven spíše na podporu velkých montoven než na dravé technologické firmy vašeho typu?

P. Diviš: Znáte tu Reaganovu větu: „Když se to hýbe, zdaň to. Když se to pořád hýbe, reguluj to. A když se to přestane hýbat, dotuj to.“ Mám pocit, že v evropském průmyslu jsme tenhle model naplnili bezezbytku. Je čas ten směr změnit. Musíme začít evropský trh rozumně chránit a systematicky podporovat místní výrobu. Ne jako nostalgii po minulosti, ale jako strategii pro budoucnost. Průmysl a soběstačnost jsou totiž součástí odolnosti celé společnosti.

„Z čeho mám velkou obavu, je to, jak začíná Čína ovlivňovat cenu karbidu. To může způsobit chaos v celé řadě zakázek.“

Právě to je jeden z cílů iniciativy Druhá ekonomická transformace. Vytvořit prostředí, ve kterém se Evropě vrátí schopnost vyrábět, inovovat a rozhodovat o své vlastní technologické budoucnosti. Nejde jen o růst HDP. Jde o obnovu průmyslové suverenity, o silnější domácí firmy a o to, aby Evropa nebyla závislá na dodávkách technologií, materiálů a výrobků zvenčí. Jinými slovy: méně dotací na to, co přestalo fungovat, a více podpory pro to, co může Evropu znovu postavit na vlastní nohy.

Taiwanská synergie: Víc než jen polovodiče

MM: Co konkrétně se může český průmysl naučit od taiwanských firem v oblasti rychlosti inovací a flexibility, a co naopak přinášíme my jim?

P. Diviš: Tam je toho hodně, ale otázka je, co z toho je pro nás skutečně použitelné. Taiwan má asijský mindset. Myslí globálně a vždy bere v úvahu možnosti celé zeměkoule. Tento celoplanetární marketing je českým firmám většinou nedostupný. Nerad bych urazil výjimky, ale to, co je na Taiwanu zajímavé, je fakt, že tudy prochází obchod celosvětového formátu. Jsou tam největší firmy, obrovská dynamika a často tam vznikají produkty, které jsou první na světě. Pokud uspějete na Taiwanu, jste opravdu dobří. Prostředí je mimořádně příznivé pro inovace a celé nastavení vnímání úspěchu je postavené na tom, jak rychle firma roste a posouvá se dopředu.

Financování, výstavba továren, odpisy technologií, státem podporovaný výzkum, ideologie otevřená technologickým možnostem. To všechno vytváří prostředí, které firmy tlačí vpřed. Dokonce i plocha na veletrhu se přiděluje podle velikosti exportu firmy. Celý systém je nastavený na úprk vpřed. To je naprostý opak Evropy.

„Taiwan dnes drží zhruba 70 procent světové výroby čipů. Myslet si, že zapojení České republiky je pro Taiwanu nějak zásadní nebo že by samotná fabrika na čipy stála u nás, je iluze. Určitou šanci ale vidím v zapojení do subdodávek, a to jak při výstavbě, tak později při provozu podpůrných technologií. Do samotné výroby čipů nás ale nikdo nepustí,“ říká Pavel Diviš. Tento realistický vhled do mezinárodní spolupráce opírá zakladatel TGS o zkušenosti z nejvyšších pater diplomacie i byznysu. Snímky dokumentují jak osobní setkání Pavla Diviše s prezidentem Taiwanu, a dále návštěvu oficiální taiwanské delegace, která pod patronací Senátu ČR zavítala přímo do prostor firmy TGS. Právě zde, v moderním zázemí v Mýtě, se v praxi řeší konkrétní možnosti, jak se může české špičkové strojírenství zapojit do globálních technologických řetězců. (Zdroj: archiv TGS a Senát ČR)

MM: Čipy potřebují přesné strojírenství, čisté prostory a specifickou logistiku. Jaké konkrétní příležitosti se zde otevírají pro tradiční české strojírenské firmy?

P. Diviš: O tom se hodně mluví, ale je potřeba trochu usměrnit ambice. Taiwan dnes drží zhruba 70 procent světové výroby čipů. Myslet si, že zapojení České republiky je pro Tchajwan nějak zásadní nebo že by samotná fabrika na čipy stála u nás, je iluze. Je samozřejmě skvělé, že se výroba posouvá do Evropy. Německo na to dalo obrovské peníze a shodou okolností bude jeden z projektů jen kousek od nás v Drážďanech. Určitou šanci ale vidím v zapojení do subdodávek, a to jak při výstavbě, tak později při provozu podpůrných technologií. Do samotné výroby čipů nás ale nikdo nepustí.

Ve skutečnosti totiž nejde jen o jednu fabriku. Jde o obrovský technologický ekosystém. Uvádí se, že při výrobě čipů se využívá až stovka různých podpůrných technologií. Čistota plynů, chlazení, výroba elektřiny a mnoho dalších specializovaných oblastí. A právě tam fungují rozsáhlé subdodavatelské řetězce. V nich by díky geografické blízkosti mohly mít české firmy docela zajímavou šanci.

MM: Co je největší překážkou pro české firmy při vstupu na taiwanský trh? Je to kulturní odlišnost, vzdálenost, nebo naše vlastní podceňování se?

P. Diviš: Největší překážkou je, že se často těžko hledá oblast, ve které bychom pro ně mohli být zajímaví. A když se taková příležitost objeví, je potřeba jednat velmi rychle. Zároveň je ale dobré si uvědomit, s kým máme tu čest. Taiwanské firmy jsou zvyklé jednat s Čínou, Amerikou nebo Indií a investují například ve Vietnamu. Mají zkušenosti, které nám zatím chybějí a které se nedají dohnat přes noc. Na druhou stranu si Taiwan podobným obdobím také prošel. Naučil se proto pracovat s projektovými joint ventures. A právě to si myslím, že může být cesta i pro české podnikatele. Netahat všechno sami, ale spojit se s místním know-how. Právní prostředí je tam navíc poměrně přívětivé a z celé Asie je pro nás asi nejsrozumitelnější.

Reklama

MM: Na Taiwanu je podpora průmyslu národním zájmem číslo jedna. Máte pocit, že český stát je pro vás partnerem, nebo je to spíše koule u nohy, kterou musíte ve firmě i v komoře neustále vléct za sebou?

P. Diviš: Já bych si přál, abychom měli co nejfunkčnější stát, jak jen to jde. Nebojuji proti daním. Chápu podíl zodpovědnosti firem za prostředí, ve kterém žijeme, a je jasné, že na to potřebujeme zdroje. Ty ale získáme jen z prosperující ekonomiky. Taiwan je v tomto ohledu specifický. Je to do určité míry autoritativně řízená ekonomika, která podnikům jasně říká, co mají nebo nemají dělat. Podpora průmyslu je součástí národní strategie a vytváří prostředí, které firmy doslova nutí prosperovat. Právě v tom vidím jeden z největších rozdílů oproti Evropě. Nemůžeme přece omezovat stávající generování zdrojů dříve, než máme připravenou jejich náhradu. Takovou základní logiku od státu průmysl potřebuje. Elektromobilita je v tomto směru ukázkový příklad toho, jak se to dá udělat pro evropský průmysl téměř nejhůře.

Role lídra v éře „průmyslového pesimismu“

MM: Průmysl tvoří páteř ekonomiky, přesto v očích mladé generace prohrává s digitálními službami. Jakou strategii byste zvolil pro „rebranding“ strojařiny jako high-tech oboru budoucnosti?

P. Diviš: Už prosím neříkejme, že jsme „páteří ekonomiky“. Je to trochu sobecké, a hlavně nám to dnes nic nepřináší. Navíc se zdá, že regulace si právě takovou páteř ekonomiky často vybírají jako první k ohýbání. Takže na to musíme jít jinak. Nechci nikomu podsouvat, co je, nebo není budoucnost, ale jedno je zřejmé. Strojírenství má komunikační problém. Podívejme se třeba na IT. Ten obor má obrovskou výhodu v tom, že umí svůj příběh vyprávět. Umí vysvětlit, proč je důležitý, jak mění svět a proč do něj stojí za to investovat.

„Už prosím neříkejme, že jsme ‚páteří ekonomiky‘. Je to trochu sobecké, a hlavně nám to dnes nic nepřináší.“

Strojírenské firmy se musí naučit dělat totéž. Ukázat, že nejsme jen anonymní továrny někde za městem. Že jsme kreativní, technologičtí a globální. Že za každým strojem, materiálem nebo výrobním procesem je know-how, které vznikalo desítky let. A hlavně musíme začít mluvit jazykem budoucnosti. Nejen o výrobě, ale o technologiích, inovacích, energetice, kosmickém průmyslu, polovodičích nebo obraně. Všude tam totiž strojírenství ve skutečnosti je. Jinými slovy: méně řečí o „páteři ekonomiky“ a více o sebevědomí. Protože bez moderního strojírenství nebude ani IT, ani energetika, ani kosmický průmysl. A to je příběh, který stojí za to začít vyprávět nahlas.

MM: Vy osobně i vaše firma se angažujete v podpoře školství. Kde vidíte největší systémovou chybu v tom, jak stát připravuje budoucí technické elity?

P. Diviš: Tohle je podle mě jedno z největších klišé, ke kterému se určitě nepřihlásím. Já žádnou systémovou chybu ve školství vidět nechci. Zaprvé tomu, jak se dělá vzdělávání, vlastně nerozumím. Jsem strojař. A zadruhé jsem také rád, že mi kantoři neříkají, co dělám špatně.

Jsem ale strašně rád za to, že si budoucí elity samy rozhodují, kde se chtějí stát elitami. A pokud si nevyberou strojírenství, je to prostě proto, že naše nabídka pro ně nebyla dost zajímavá. To se nedá hodit na školství. Až budou lidé chodit k nám do firmy a říkat: „Líbí se nám, jak to děláte, chceme pracovat právě s vámi,“ pak se budu považovat za úspěšného. Vinu za to nelze svalovat na vzdělávací systém; je to naše odpovědnost, aby si nás ti, kteří k tomu mají chuť a vlohy, všimli. Hlavní je, aby si o své cestě rozhodovali sami.

„Pokud si budoucí elity nevyberou strojírenství, je to prostě proto, že naše nabídka pro ně nebyla dost zajímavá. To se nedá hodit na školství.“

MM: Jak si v dnešní turbulentní době plné krizí udržet vizi a optimismus, který je pro vedení týmu nezbytný?

P. Diviš: Podnikání je vždycky trochu sport. Jsou období, kdy se daří, a období, kdy to jde hůře. Mně osobně pomáhají dvě věci. Technická zvědavost – pořád mě baví přemýšlet o tom, jak věci fungují a jak je udělat lépe. A potom schopnost obklopit se lidmi, kteří jsou chytřejší než vy. To je ta nejlepší energie. Na tu se těším každé ráno, když jdu do práce.

MM: Ve firmách si dnes musíte lidi dovzdělávat sami. Proč jako daňoví poplatníci platíme systém, který produkuje profese, které trh již nepotřebuje, nebo odbornosti, které jsou zcela mimo oborové trendy?

P. Diviš: Já jsem s tím systémem vlastně spokojený. Potřebujeme, aby mladí lidé ze školy přicházeli s informacemi, ke kterým už v praxi není čas se vracet. Principy fyziky, materiály, výpočty nebo jak se dělá výzkum – ať máme základ, který platí pro všechny stejně. Pokud jsem v něčem opravdu dobrý, znamená to, že mám know-how, které ostatní nemají. A tudíž ho nemohou mít ani ve škole. V úspěšné firmě proto potřebujeme rozvíjet vlastní know-how, nově příchozí se ho učí od nás a dál ho společně posouváme. Technologie stojí zároveň na vědomostech i na zkušenostech. A právě v profesním životě se tyto dvě složky potkávají a postupně skládají dohromady. Teprve tehdy mají skutečnou hodnotu.

MM: Děkuji vám za inspirativní rozhovor.

Vydání #4
Kód článku: 260426
Datum: 01. 04. 2026
Rubrika: Redakce / Rozhovor
Seriál
Firmy
Související články
EMO 2025: Inovace, AI a cesta k udržitelné výrobě

Ve dnech 22. až 26. září 2025 se po dvou letech v německém Hannoveru konal další ročník veletrhu EMO, přední světové exhibice výrobních technologií, která letos oslavila své 50. výročí. Pod mottem „Innovate Manufacturing“ veletrh představil celý hodnotový řetězec obrábění kovů, zahrnující obráběcí stroje, výrobní systémy, aditivní procesy, přesné nástroje a automatizaci. S účastí 80 000 odborných návštěvníků z celého světa poskytlo EMO důležité inovační impulzy pro posílení konkurenceschopnosti v globálním průmyslu.

CIMT a Čína v roce 2025

Předpokládám, že výstava CIMT je čtenářům MM Průmyslového spektra důvěrně známa. Vždyť o ní bylo napsáno v tištěné i elektronické podobě mnohé a mnohokrát. Avšak nikdy se nejednalo o kontext největší výstavy věnované obráběcím strojům na světě. Takový totiž byl letošní ročník. Tento text doplňuje a zároveň zakončuje sérii reportážních vstupů přímo z místa výstavy, které byly publikovány na redakčním webu.

Od subdodávek k finalistům: Kam míří český export?

Doktor Rudolf Klepáček je fyzikální inženýr, který se stal architektem české exportní politiky. Od února 2026 stál v čele agentury CzechTrade a od srpna téhož roku vede novou státní agenturu CzechBusiness, která vznikla integrací CzechTradu a CzechInvestu do jednoho celku. V otevíracím rozhovoru pro MM Průmyslové spektrum mluví bez diplomatických zkratek: o tom, proč firmy navázané na automobilový průmysl jedou v zajetých kolejích, ze kterých by dávno měly vyskočit, proč LinkedIn nikdy nenahradí fyzické ověření obchodního partnera, a také proč je lokalizace slovem, na které české strojírenské firmy při exportu nejčastěji zapomínají.

Související články
Inženýrské mistrovství je naším šperkem

Jen málokteré jméno je v novodobé historii českého strojírenství spjato s jednou značkou tak pevně jako Antonín Růžička a Wikov. Za 23 let, během nichž stál v čele této průmyslové skupiny, proměnil ve spolupráci s Martinem Wichterlem trosky tradičních fabrik na globálního hráče, který definuje špičku v oboru ozubených kol a převodových mechanismů. Muž, který prošel érou divoké transformace, krizemi i obdobím masivního růstu, se k 1. lednu 2026 rozhodl opustit roli generálního ředitele a vydat se vlastní cestou.

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Související články
MM Glosa: Jízdní řád k prosperitě: Cesta, nebo jen proklamace?

Český průmysl se nachází v bodě zlomu. Energetická křeč, dekarbonizační diktát a dravá asijská konkurence nám vystavily účet za léta, kdy jsme usnuli na vavřínech „montovny Evropy“. Ministerstvo průmyslu a obchodu nyní přichází s Hospodářskou strategií 2.0 – dokumentem, který má ambici udělat z nás tzv. zemi pro budoucnost. Pochopitelně se nabízí logická otázka: Máme na tuto transformaci ještě dost sil, nebo stavíme jen další papírový zámek?

EMO 2025 – očima vystavovatele & návštěvníka

Letošní veletrh obráběcích strojů EMO 2025 vyhlíželi jak lidé pohybující se v oboru výrobní techniky – výrobci strojů, tak i lidé spojení s výrobou jako takovou – uživatelé strojů, s velkým očekáváním. Každý si pak z Hannoveru odvážel své postřehy. V tomto příspěvku se podíváme na některé aspekty veletrhu ze dvou pohledů: právě výrobce a uživatele. Předložené informace vycházejí z volně dostupných zdrojů, dále pak z archivních podkladů autora a jeho vzpomínek. Reportážní výstup šéfredaktora Romana Dvořáka se zaměřil na vybrané expozice, exponáty, firmy a v závěru pak na porovnání evropských a asijských výrobců obráběcích strojů, zde budeme poněkud „klouzat“ po povrchu.

IMTS 2026: Ve znamení nových trendů v obrábění

V září se v Chicagu uskutečnil veletrh IMTS. Pro Českou republiku i pro firmy, které zde reprezentovaly sebe i český průmysl, to byl velmi intenzivní týden. Obdobně koncipovanou společnou prezentaci neměla žádná jiná ze zúčastněných zemí. Německo i Čína sice měly národní expozice, český projekt však díky koordinaci a podpoře Ministerstva průmyslu a obchodu nabídl na IMTS zcela unikátní formát prezentace. Pojďme se podívat na několik postřehů z výstavy.

Krizový manažer v kokpitu transformace českého letectví

Český letecký a kosmický průmysl nikdy nestál před takovou příležitostí — a zároveň takovým tlakem na výkon — jako dnes. Armáda přechází z ruských platforem na americké, nakupuje drony, v roce 2024 podepsala kontrakt na pořízení 24 strojů F-35A a hledá průmyslové partnery, kteří tuto transformaci zvládnou technicky i kapacitně. Na to, aby se z přezbrojovacích kontraktů staly skutečné investice do českých kompetencí, a ne jen nákupy ze zahraničí, dohlíží člověk ve dvou navzájem se prolínajících rolích: jako ředitel LOM Praha — státního podniku stojícího v centru servisní a výcvikové infrastruktury české armády, a od července 2025 jako prezident Asociace leteckého a kosmického průmyslu, sdružující 55 členů s obratem téměř 40 miliard korun. Tím člověkem je Mgr. Jiří Protiva.

Průmyslový design mezi technologií a vizí

Patrik Paul, renomovaný designer evropského formátu, vede tým, který propojuje kreativitu, precizní inženýrství a moderní technologie. V úvodním rozhovoru popisuje, jak se k designu dostal přes architekturu, proč založil vlastní studio a jak se jeho tým vyrovnává s rychle se měnícími trendy. Mluví o nástupu 3D tisku, rostoucím vlivu umělé inteligence i o tom, jak se rodí produkty, které propojují estetiku, funkčnost, technologii a reálné potřeby lidí.

Česká ekonomika vs. ekonomika na českém území

O otevíracím rozhovoru tohoto vydání s doktorem Jiřím Horeckým, prezidentem Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR, lze stručně říci, že reflektuje realitu současného ekonomického modelu ČR, který naráží na své limity. Konvergence k vyspělému Západu se hodně zpomalila, či prakticky zastavila, a my už se nemůžeme spoléhat na levnou pracovní sílu a roli montovny. Pokud se chceme posunout dál, musíme se zaměřit na to, co vytváří skutečnou přidanou hodnotu – tedy inovace, výzkum, vývoj, marketing, prodej a servis. Na celý hodnotový řetězec s možností poznat svého zákazníka.

Firmy přehodnocují koncentraci na americký trh

Podle Milana Kulhánka, partnera v oddělení poradenských služeb Deloitte Česká republika a lídra pro oblast automobilového průmyslu a dodavatelských řetězců, je receptem na úspěch tuzemského průmyslu kombinace digitalizace, automatizace, diverzifikace trhů a hledání výroby s vyšší přidanou hodnotou. V tom všem hraje zásadní roli jak úroveň vzdělávání, tak samozřejmě i koncepce strategie České republiky, která by měla jasně definovat, kam vlastně směřujeme a jak toho chceme dosáhnout. A s tím vším velmi úzce souvisí otázka energií a jejich cena. A pokud to vše sečteme a podtrhneme, dostáváme výsledek v podobě cenové nekonkurenceschopnosti a nejistoty českých výrobců na zahraničních trzích, aktuálně na trhu americkém.

Strategické řízení společnosti ve věku turbulence

Transformace v 90. letech 20. století způsobila, že je v České republice žalostně málo výrobců finálních produktů. Naše ekonomika bohužel oslabuje, příčinou není jen covid a další nepříznivé okolnosti, je to i důsledek politického neumětelství. Nicméně, existuje pár společností, které nás utvrzují v tom, že i v dnešním globalizovaném světě se české výrobky mohou na mezinárodních trzích excelentně prosadit. Vyžaduje to však využití tvůrčího potenciálu obyvatel, nové nápady. Politických inovačních strategií jsou desítky, zpravidla však, tak jak je v Česku obvyklé, jsou často nanejvýš dobrým politickým marketingovým trikem.

Bez znalosti matematiky znalostní ekonomiku nevybudujeme

Vzdělání je alfou a omegou všeho. Ať uvažujeme v ekonomické, či politické rovině, vzdělávání je společným jmenovatelem všech oblastí. Česká ekonomika se bohužel stále nedostala na předcovidovou úroveň, avšak změny v oblasti vzdělávání tomu mohou výrazně pomoci. Pokud nebudeme konat, stagnace naší ekonomiky se dostaví velmi rychle. Miroslava Kopicová, která se celoživotně věnuje otázkám zaměstnanosti, konkurenceschopnosti, vzdělávání a rozvoje lidských zdrojů, analyzuje v otevíracím rozhovoru současný stav, a díky svým bohatým zkušenostem nabízí různá řešení, jež nás z pasti ekonomiky s nízkou přidanou hodnotou mohou vytáhnout.

Bez technických řešení nelze dělat politická rozhodnutí

Realizace aktuálního otevíracího rozhovoru se odehrála ve Zlínském kraji v Kunovicích, kde se v mece letectví nachází společnost 5M zabývající se vývojem a výrobou kompozitních sendvičových materiálů především pro letectví a pozemní dopravu, ale také vesmírnými projekty. Její spolumajitel Richard Pavlica si na nás udělal čas neprodleně po svém návratu z Japonska, kde se firma účastnila veletrhu zaměřeného na letecké a kosmické aktivity. Hovořili jsme jak o trendech a výzvách, které tento obor přináší, tak o podnikatelské realitě pramenící z evropského působení, se kterou se denně setkávají a musejí do svého celosvětového fungování promítat.

Reklama
Předplatné MM

Dostáváte vydání MM Průmyslového spektra občasně zdarma na základě vaší registrace? Nejste ještě členem naší velké strojařské rodiny? Změňte to a staňte se naším stálým čtenářem. 

Proč jsme nejlepší?

  • Autoři článků jsou špičkoví praktici a akademici 
  • Vysoký podíl redakčního obsahu
  • Úzká provázanost printového a on-line obsahu ve špičkové platformě a mnoho dalších benefitů....  již 30 let zkušeností s odbornou novinařinou
Předplatit